Oscar za nejlepší drama nás nezajímá: Češi raději zaplní sály kvůli filmu, kde hlavní hrdina prostě jen legračně zakopne o hrábě

Chceme jednoduchou, a přitom inteligentní zábavu

My Češi milujeme kvalitní komedie. Sarkasmus a černý humor jsou nám vlastní, rádi si děláme legraci ze všeho, včetně nejrůznějších tabu, pokud je ovšem ta zábava provedena šikovně a nesklouzává do trapnosti. V jistých ohledech jsme totiž i konzervativní, třeba v tom, že ne vždy rádi experimentujeme s různými žánry. Právě to pak vede producenty k tomu, že nám nabízejí osvědčená témata.

Komedie, jakkoli černé a bizarní, by měly končit šťastně. To je něco, co máme ve filmech zkrátka v oblibě. Prahneme po ujištění, že navzdory vážným problémům mohou hrdinové zdárně všechno vyřešit. Katastrof máme koneckonců ve skutečném životě víc než dost, stačí se podívat na zprávy v televizi… Pak se jistě hodí únik do veselejšího světa.

Kromě toho, že máme tuto potřebu bezpečí, která se promítá i do filmů, lze také říct, že preferujeme spíše lidovou a jednodušší zábavu než intelektuálně náročné záležitosti. Prostě jdeme do kina proto, abychom se odreagovali a odpočinuli si u něčeho, nad čím není zapotřebí příliš přemýšlet.

Není komedie jako komedie

Jak už ale bylo řečeno, nejsme fanoušky vysloveně hloupých komedií, které stavějí na trapných situacích a nesmyslných zápletkách. Pokud jsou humorné a geniálně vymyšlené situace zasazeny mezi vážnější a tragičtější témata, často vrníme blahem. Stačí ostatně připomenout dlouhodobě nejoblíbenější filmy v historii české kinematografie, jako jsou Pelíšky s 91,2 %, Kolja s 86,1 % nebo Musíme si pomáhat s 85 %. Hřebejk, Svěrák nebo třeba Prušinovský, to bývají záruky kvalitních českých komedií, k nimž se diváci rádi vracejí se železnou pravidelností.

Z těch samých výše uvedených důvodů u nás některé české komedie naopak krutě selhávají, zejména ty modernější. Jak ukrást Dagmaru (2001), Panic je nanic (2006), Decibely lásky (2016), Vánoční Kameňák (2015) a jeho předchůdci, Deník shopaholičky (2025) nebo třeba slavné Troškovy Babovřesky, to všechno jsou komedie, které by člověk raději neviděl. Pokud jejich hodnocení dosáhne alespoň 20 %, je to v podstatě zázrak.

Zlákají nás osvědčení herci i vztahové peripetie

Co tedy my Češi v českých komediích chceme nebo naopak nechceme a proč pořád riskujeme zklamání tím, že chodíme do předraženého kina i na ty nejnovější? Toužíme se s postavami ztotožnit a líbí se nám, že řeší reálné problémy v nám známém prostředí, českých reáliích a naším jazykem. Člověku je to stále bližší než anglický originál s titulky, případně úplně jiná řeč.

Jak už bylo řečeno, české komedie nabízejí možnost úniku od stresu běžného života, náš humor má zároveň hluboké kořeny a nová tvorba se často pokouší těžit z nostalgie. Partnerské vztahy, složité rodinné situace, komická nedorozumění, to vše je našim srdcím blízké, zvlášť když se to zrcadlí ve známých tvářích českých herců, jako je Ivan Trojan, Ondřej Vetchý nebo Jiří Langmajer.