3 kultovní české komedie, které milují pouze lidé s vysokým IQ. Hlupáci je ocenit nedokážou

Smích, který není pro každého

Česká kinematografie má dlouhou tradici inteligentního humoru, jenže právě ten bývá nejčastěji terčem nepochopení. Zatímco část publika čeká od komedie únik, jasné pointy a uklidňující pocit, jiní jsou ochotni přijmout i nepříjemnou pravdu o sobě samých. Kultovní komedie, které obstály ve zkoušce času, často nevznikaly proto, aby se líbily všem. Některá povedená dílka dokázala dráždit už v době svého vzniku a rozdělovala publikum na ty, kteří se smáli, a ty, kteří cítili vztek nebo stud. Právě v tom spočívá jejich síla. Štiplavý humor zkrátka nemusí být pro každého. Má svůj skrytý význam a ten pochopí jen část diváků. Ze současného televizního programu jsme vybrali dvě starší i jednu současnou komedii. Mají jedno společné. Umí překvapit, pohoršit, přivést k zamyšlení.

Zabil jsem Einsteina, pánové aneb Když je humor chytřejší než divák

Sci-fi komedie Oldřicha Lipského z roku 1969 patří k filmům, které divák buď přijme, nebo odmítne jako nesrozumitelný chaos. Příběh o cestování časem, snaze zabránit vzniku zhoubné zbraně a absurdních důsledcích zásahu do minulosti je vystavěn na paradoxech, které vyžadují pozornost i schopnost nadhledu. Základní myšlenka filmu je přitom až děsivě jednoduchá. Pokud by génius Albert Einstein zemřel dříve, možná by lidstvo uniklo vlastní zkáze. Jenže pokusy o nápravu vedou k ještě absurdnějším katastrofám.
Už jen samotný nápad cestování časem byl v té době geniální. Myšlenka, že by opěvovaný génius zavinil úpadek lidstva, byla až hříšná.

Film se nelíbí těm, kteří očekávají přímočarý humor a jasnou strukturu. Překombinovaný scénář, rychlé dialogy a logické smyčky působí na část publika únavně. Jenže právě v této zdánlivé neukázněnosti se skrývá ostrá satira na lidskou touhu všechno řídit, napravovat a přitom si nepřipouštět důsledky vlastních činů. Zabil jsem Einsteina, pánové není jen bláznivá komedie. Je to výsměch lidské aroganci, víře v technický pokrok (což v novějším podání zažíváme dnes s umělou inteligencí, která je označována jako potenciální hrozba lidstva, pokud nebude přísně a důsledně omezována). Poukazuje také na lidskou naivitu, že napáchané škody jdou vymazat bez následků. Ale jdou?

Hoří, má panenko a smích, ze kterého mrazí

Hořká tragikomedie Miloše Formana z roku 1967 je dodnes považována za jeden z vrcholů české nové vlny. Přesto patří k filmům, které mnoho diváků nedokáže přijmout. Děj je zdánlivě banální. Hasičský ples na malém městě, soutěž o královnu krásy, tombola a nakonec požár. Jenže právě v této všednosti se odhaluje lidská malost, zbabělost a schopnost přihlížet cizímu neštěstí.

Film se nelíbí hlavně těm, kteří se v něm poznávají a nabídli by člověku v nouzi bezcennou pomoc, aby ulevili svému svědomí, ne proto, aby opravdu pomohli. Humor není laskavý ani shovívavý. Je krutý, přesný a nemilosrdný. Právě tady se nabízí myšlenka, že takový příběh se nedá vymyslet jen tak a že někdo z pánů (Miloš Forman, Jaroslav Papoušek, Ivan Passer), kteří se pod scénářem podepsali, našli inspiraci ve skutečném příběhu, stejně krutém, vypovídajícím o falešné dobrotě.

Neherci působí autenticky, dialogy jako by byly odposlechnuté a trapnost situací nemá úlevný vtip. Smích často zamrzá v krku. Hoří, má panenko nezesměšňuje hasiče ani venkov. Ukazuje selhání společnosti, která není schopna solidarity a „lidskosti“ ani v krizové chvíli.
Právě proto byl film odmítán režimem i částí publika. Vyžaduje totiž sebereflexi. A ta není každému příjemná.

Známí neznámí a humor, který bolí nejvíc

Modernější konverzační komedie Známí neznámí posouvá nepohodlí ještě blíže současnému divákovi. Zahraniční formát, který lze dohledat hned v několika variantách, lze zhlédnout i v české podobě a se známými herci.

U nás se kritika diváků zaměřila především na herecké výkony a trochu tak zmizela základní myšlenka filmu, která nastavuje zrcadlo přátelství, lásce, upřímnosti a pochopení. O tom totiž film je.

Skupina přátel se během silvestrovského večera rozhodne hrát hru na absolutní otevřenost. Všechny zprávy a hovory na mobilních telefonech se čtou nahlas. Z nevinné zábavy se rychle stává psychologické drama.

Film se nelíbí těm, kteří odmítají připustit, že každý má co skrývat. Humor zde nevzniká z gagů, ale z trapnosti, odhalených lží a postupného rozpadu iluzí. Divák je nucen ptát se sám sebe, zda by podobnou hru ustál. A právě tato otázka je důvodem, proč snímek vyvolává rozporuplné reakce.

Známí neznámí nejsou klasickou komedií, ale přesným obrazem moderních vztahů. Ukazují, jak křehká je důvěra, jak snadno se žije ve lži a jak ochotně si budujeme falešný obraz sebe sama. Smějeme se, ale zároveň cítíme neklid. Jsou naši přátelé opravdu přáteli? Je partner jistotou našeho života?

Proč tyto filmy nejsou pro každého

Všechny tři komedie spojuje jedno. Nechtějí se zalíbit. Nenabízejí únik od všedních starostí, ale nutí diváka ke konfrontaci. Místo jednoduchého smíchu přinášejí otázky, které si mnozí nechtějí klást. Ukazují absurditu lidského chování, kolektivní selhání i osobní slabosti. Vyžadují pozornost, empatii a schopnost číst mezi řádky. Vyžadují pochopení…

Právě proto je část publika odmítá jako nepříjemné, chaotické nebo zbytečně provokativní. Jenže inteligentní divák v nich vidí něco víc. Nadčasový humor, který nestárne, protože lidské slabosti zůstávají stejné. Smích, který není útěchou, ale poznáním. A možná i důvod, proč tyto komedie přežívají své tvůrce a umí na sebe strhnout pozornost vždy, když se objeví na obrazovkách.

K vidění:
Zabil jsem Einsteina, pánové 29. 12. na ČT1 v 9.20
Hoří, má panenko 29. 12. na ČT1 ve 13.45
Známí neznámí 30. 12. na Nově v 17.15