Lukáš Adam v rozhovoru pro Kinotip: O Thálii, Lole, Luchenim i roli, kvůli které by změnil všechny plány

Jeho profesní cesta vede od studia a prvních výrazných angažmá přes Henryho ve Fantomu Londýna, Jidáše v Jesus Christ Superstar, Lolu v Kinky Boots až k Luchenimu v Elisabeth, za kterého získal Cenu Thálie i Cenu Jantar. V poslední době se objevil také jako Che v Evitě a vedle velkých muzikálových titulů se věnuje autorské tvorbě, rétorice a hlasovému koučinku.

Zaměříme se především na kariéru Lukáše Adama a role, které ho během let nejvíce formovaly. Vrátíme se k jeho výrazným muzikálovým postavám, profesním úspěchům i projektům, které skončily dříve, než čekal. Prostor dostane také práce s hlasem, autorská tvorba, zkušenosti z muzikálového divadla i role a profesní výzvy, které by si ještě rád splnil.

1. Z ostravské konzervatoře jste kdysi odešel mimo jiné proto, že jste chtěl už během studia skutečně pracovat v divadle. Bylo to zpětně jedno z nejdůležitějších profesních rozhodnutí, která jste udělal?

Těžko říct, zda to patří k nejdůležitějším profesním rozhodnutím. Určitě to ale vnímám jako jedno z nejdůležitějších rozhodnutí osobních. A osobnostních. Cítil jsem tehdy potřebu postavit se sám za sebe a za princip. Rozhodnutí zakázat nám hostování v divadlech v maturitním ročníku jsem vnímal jako nespravedlnost, o to víc, že jsem tehdy splňoval vše, za co nám hostování přislíbili. Takže kdo ví, možná by celá moje cesta vedla jinudy, kdybych jednal jinak. Ale to už je jen co by, kdyby.

2. Za Henryho ve Fantomu Londýna jste získal cenu na mezinárodním muzikálovém festivalu v Jižní Koreji. Co s mladým hercem udělá chvíle, kdy zjistí, že jeho výkon funguje i před publikem na druhém konci světa?

Publikum v Asii je mimořádně vřelé. Muzikálové fanynky si libují ve složitých tématech, která se obracejí do hlubin lidské duše. I proto tam tehdy Fantom Londýna rezonoval, proto dnes v Asii milují Thrill Me, na které pak za námi jezdí až sem do Česka. Nevím, nakolik byl můj tehdejší výkon hodný ocenění, s odstupem let si člověk uvědomuje, jaká souhra náhod k tomu všemu vlastně vedla. Ale v tu chvíli dvaadvacetiletému Lukášovi připadalo, že se dostal na úplný vrchol, což tak samozřejmě nebylo.

3. Ve vaší kariéře se opakují složitější postavy – Jidáš, Nathan v Thrill Me nebo Lucheni v Elisabeth. Myslíte, že ve vás režiséři vidí něco, kvůli čemu vám právě takové charaktery svěřují?

Baví mě role promýšlet, hledat nejhlubší pohnutky postav, pracovat s detailem. A baví mě prozkoumávat temná zákoutí lidských bytostí. Ty záporné, nebo chceme-li složité postavy, v sobě mají jistou dávku vzrušení, jsou nebezpečné, poutavé. Herec i divák si může sáhnout na jednání a chování, ke kterému by se bohudíky jinak ani nepřiblížil. A takové postavy vyžadují hloubavější hereckou práci. Tak snad režiséry baví se mnou hloubat.

4. Za Lucheniho přišla Thálie i Cena Jantar. Změnilo tak velké ocenění něco praktického – nabídky, postavení při konkurzech nebo třeba odvahu některým projektům říct ne?

Já změny tohoto typu nevnímám. Je pravda, že jsem od té doby na žádném konkurzu nebyl, ale i tak si myslím, že se nezměnilo nic. Možná ten první měsíc od předávání si mě kolegové s gustem dobírali, ale jinak jde všechno v zajetých kolejích. A myslím si, že by ani žádná velká změna efektem těchto cen být neměla. Ocenění je fajn PR, ale ještě lepší a účinnější je dobře odvedená práce a to, jaký jste člověk. Tím se dá získat mnohem víc než jakoukoliv cenou.

5. Po Luchenim jste vstoupil do Evity jako Che. Nehrozí u dvou charismatických komentátorů děje, že si herec začne přenášet osvědčené prostředky z jedné role do druhé? Jak jste tomu bránil?

Že herec bude hrát všechno stejně, hrozí i u diametrálně odlišných postav. A taky se to občas děje. Já to ale nikdy nechci dopustit. Role vypravěčů a antihrdinů k podobnostem mohou svádět, navíc Elisabeth je docela nepokrytě formou i obsahem Evitou dost inspirovaná. Obě ty role se ale dají uchopit za jiný konec, v čemž mi pomáhá i odlišné režijní pojetí. Lucheni je vrah, spodina společnosti, anarchista, který se Elisabeth půlku představení vysmívá, nakonec ji zabije jen proto, že do Ženevy nedorazí princ orleánský, kterého měl původně v plánu zapíchnout. Naproti tomu Che je horkokrevný, ironicky flirtující protipól Evity, který s ní ale celou hru projde tak trošku ruku v ruce jako její nenaplněný fanoušek. Vlastně je mnohem podobnější roli Smrti než Luchenimu.

6. Vedle Lucheniho a Jidáše jste hrál také Lolu v Kinky Boots. Která z těchto tří výrazných postav po vás chtěla největší proměnu a proč?

No už jen vizuálně je to samozřejmě Lola, protože je to role drag queen, takže líčení na ni je nejsložitější, nejdelší a ta proměna je na první pohled nejvýraznější. Ale paradoxně je mi ta role asi nejbližší. Můžu jejím prostřednictvím sdělovat myšlenky, za kterými si já sám stojím, které chci, aby ve společnosti rezonovaly. Heslo „přijmi člověka takového, jaký je“ je jednoduché jak facka, a přitom tolik potřebné v dnešní složité a roztříštěné době. Lola reflektuje složité rodinné vztahy, odmítnutí, přijetí a sebepřijetí, hledání vlastní identity. A přitom je to obrovská show a skvěle napsaná komedie. Takže Lola vyžaduje největší vnějškovou proměnu, ale přitom vnitřně jsem to vlastně nejvíc já.

7. Vystupujete na různých scénách a v různých městech. Kde je pro vás hranice, za kterou už ani zajímavá role nestojí za logistiku, dojíždění a čas mimo domov?

Zatím mě nezastavilo nic. (smích) V roce 2012 jsem opustil Ostravu, abych v ní dostal první velkou roli. Skoro patnáct let jezdím každý týden mezi městy a doteď mě to nepřestalo bavit. Asi i proto, že kvalitnímu muzikálu se živým orchestrem se v Česku nejvíc daří mimo Prahu. A já zkrátka chci být u toho, dokud mi hlasivky slouží. Takže zatím jsem se jen naučil efektivně nakládat s termíny, abych nemusel jezdit opravdu každý druhý den přes půl republiky, jinak jsem na hranice ještě nenarazil. Vlastně bych i rád prorazil ty české a zahrál si třeba někde v zahraničí.

8. U původního českého muzikálu Tak se nám stalo... jste vstoupil do role bez dlouhé tradice slavných předchůdců. Je pro herce taková situace větší svoboda, nebo naopak větší odpovědnost?

Já jsem vystudoval činoherní herectví. Tam je běžné pracovat na rolích od nuly, bez předlohy. Takže tahle práce pro mě byla vlastně standardním divadelním postupem. Mě naopak někdy u těch světových muzikálů svazuje to očekávání, jak dopadne výsledek ve srovnání s předchozími interprety. Ale možná se obloukem vracíme i k té otázce z úvodu. Přistupuji k muzikálovým rolím stejně jako k činoherním, hlavně z herecké perspektivy. Každý tón a každý pohyb musí dokreslovat herecký výkon, ne naopak. Činoherní pasáže nejsou „spojováky“ hudebních čísel. A kdo k tomu tak přistupuje, pro mě nepatří na jeviště.

9. Když projekt skončí rychleji, než herec čekal, jako se to stalo u Tak se nám stalo..., jak těžké je přijmout, že práce, do které jste investoval energii, najednou končí?

Zažil jsem podobný rychlý konec inscenace čtyřikrát. Kromě Tak se nám stalo ještě třeba v této sezóně u Plesu upírů v GoJa Music Hall. Před lety to byly Tři oříšky pro Popelku a autorský muzikál Bratři. Nechci se ani u jednoho vyjadřovat k důvodům, ty jsou vždy na hlubší rozbor, situace kolem takových rozhodnutí jsou napjaté a nepříjemné. Ale k divadelnímu životu takové situace zkrátka patří. Pro mě jako pro herce to bylo pokaždé frustrující, u Plesu upírů asi nejvíc, protože jsem se zamiloval do role profesora Abronsia, ale i u TSNS a ostatních – vždycky je té práce škoda. A co si budeme namlouvat, i toho příjmu, o který přijde spousta lidí.

10. U Pernambuco jste nebyl jen interpretem, ale také spoluautorem. Co vás přimělo přejít z bezpečnější pozice herce na stranu člověka, který nese odpovědnost i za samotný materiál?

Pernambuco není první takový materiál. Už jsem byl autorsky součástí inscenace Pekingská kachna ve Staré aréně. Obě ty inscenace jsou přednesové, stojí na literárním textu. Pernambuco je nádherná kniha Ivana Wernische, kterou jsem roky toužil přenést na divadlo. A když vznikla ta konstelace s režisérem Markem Davidem a Studiem G, hned jsem si na něj znovu vzpomněl a mám obrovskou radost, že Pernambuco spatřilo divadelní světlo světa. Nicméně ta pozice herce zrovna tady nijak „bezpečnější“ není. Je to těžká herecká dřina, ze které mám mnohem větší respekt než z toho, že jsem ten text přinesl ke zpracování.

11. Věnujete se rétorice a hlasovému koučinku. Přistihnete se někdy při sledování kolegy, že místo příběhu profesionálně posloucháte jeho dech, artikulaci nebo práci s hlasem?

Ano, a je to peklo. (smích) Někdy bych byl radši, kdybych si nevypěstoval to ucho, které slyší každou nesprávnou intonaci ve větách, které díky tomu ztrácejí smysl a přesnost. Nejvíc jsem trpěl při jednom zkoušení, kde režie trvala na významech, které z textu nevyplývaly ani při plném vagónu dobré vůle. A když jsme na to chtěli jemně upozornit, dozvěděli jsme se, že je to „interpretace“. (smích) Nebyla. Byla to chyba za chybou.

12. Máte za sebou velké komerční muzikály, komornější projekty i autorskou tvorbu. Je část vaší kariéry, o které máte pocit, že ji veřejnost skoro vůbec nezná?

To je zapeklitá otázka. Někdy mám chuť víc se vydat probádat divadelní vody, které kvůli muzikálové vytíženosti míjím. Sem tam se mi to podaří, tak jako v Pernambucu například. Ale nejen tam. Myslím, že můj okruh diváků málo ví, že jsem součástí inscenace FATAMORGANA ve Studiu hrdinů, což je pohybová skoro ani ne inscenace, ale instalace polského choreografa Pawla Sakowicze. V této sezóně bude mít derniéru, tak zvu.

13. Máte za sebou Jidáše, Lolu, Lucheniho i Che. Je ještě muzikálová postava, kvůli které byste byl ochoten překopat celý kalendář?

Kalendář bych asi překopal, kdyby mi přišla nějaká zahraniční nabídka. Chci si jako side quest nazpívat profesora v Plesu upírů v němčině, protože to je pro mě artikulační cvičení i v našem jazyce. Nutno dodat, že německy neumím ani slovo. Vlastně jednu sprostou větu bych dal dohromady. (smích) A role… Chtěl bych si zahrát Joea Gillise v Sunset Boulevardu, kabaretiéra v Kabaretu, Willyho Wonku v Karlíkovi a továrně na čokoládu. Kdo ví, těch rolí je spousta. Ale některé z těch, které hraju teď, jsem do té doby ani neznal a dnes je miluju.

14. Kdybyste dnes mohl zavolat Lukáši Adamovi ve chvíli, kdy odcházel z ostravské konzervatoře do Prahy, co byste mu o kariéře, která ho čeká, raději vůbec neprozradil?

Víte co? Neprozradil bych mu vůbec nic. Jen ať si to ten floutek celé prožije bez nápovědy.