Sedm schodů k moci: Eva Podzimková si na některé scény netroufla a měla dublérku

Co o Anně Malé řekla před časem herečka

 Ukázala mi moje limity a to, co jsem ještě schopná zvládnout. Myslím si, že takhle velká, rozsáhlá a pestrá role už mě asi nečeká,

říká o Anně Malé, v jejímž charakteru najdete nejednu skutečnou předlohu, Eva Podzimková.

O Anně Malé

Seznamujeme se s obyčejnou, ovšem schopnou holkou z malého města. Pracuje v hospodě, kterou vede se svou kamarádkou a svým tehdejším přítelem. Stará se o nemocnou maminku, kvůli které musela přerušit studia v Praze. Posléze zjistí, že věci nejsou takové, jaké se zdají být. Vztahy na malém městě se jí rozpadnou a ona zjišťuje, že je nejvyšší čas začít nový život.

Snaží se najít práci, kterou po čase získá v parlamentní kantýně. Politici a jiní vlivní lidé se tam chovají úplně jinak než před televizními kamerami a Anna začíná chápat, že ne všechno se rozhoduje oficiálně v parlamentních lavicích. Že klíčová rozhodnutí se dají ovlivnit i z jiných místností.

Rozhovor s Evou Podzimkovou

Vzpomínáte si, co vám běželo hlavou, když jste dostala do ruky scénář?

Dostala jsem scénáře nejprve jen k prvním třem dílům. Zasedla jsem k nim a nemohla se od čtení odtrhnout. Ačkoli jsem dopředu věděla, jak ten příběh skončí, potřebovala jsem vědět, jak bude v tu chvíli pokračovat. Jak bude hlavní hrdinka postupovat. Dočetla jsem asi v půl třetí ráno. A hned psala na Primu, že mě to zajímá. Ta postava je dobře napsaná. Ve své pestrosti je pro herečku snem. A to se těžko odmítá.

Jaká ta postava ve vašich očích je? Je Anna Malá hrdinka, oběť nebo mrcha?

Myslím, že je od každého trochu. V každém případě je ale Anička Malá velmi schopná žena, která se umí otáčet a zorientovat v každém prostředí. Na vesnici, kde začíná, i v prostředí politickém, kde (ne)slavně končí. Po několika zklamáních a životních fackách zjistila, že v některých situacích není na místě brát ohledy na ostatní, ale je důležité kopat sama za sebe. Někdy, pravda, i dost nečistě. Zpočátku se snaží přežít, později je motivovaná touhou po moci. Musím se jí však zastat, když ji hraji. Musím ji obhájit před divákem i sama před sebou, přestože bych na jejím místě jednala pochopitelně úplně jinak.

Scén z ložnice není v seriálu málo. Jaké je jejich natáčení?

Když je profesionální štáb a pohodový příčetný kolega, tak se to natáčet dá. A když je to napsané ve scénáři, tak se to dokonce natočit musí. My jsme se tím prosmáli, aby se ta absolutně bizarní situace dala vůbec přežít. Ale také je potřeba říct, že s natáčením těchto scén nám pomáhali profesionálové. Naše postavy jsou tak složené ze dvou lidí, moje je většinou jen hlava, tělo od ramen dolů patří dublérce.

Seriál Sedm schodů k moci jste začala natáčet ve chvíli, kdy vaší dcerce ještě nebyl ani rok. Jak složité bylo skloubit ústřední roli Anny Malé s rolí maminky?

Počítala jsem s tím, že to bude náročné. Věděla jsem, že moje postava figuruje v drtivé většině obrazů, které jsme točili, a bylo potřeba připravit na to nejen sebe, ale i rodinu. Kdybych měla jakoukoli pochybnost, nešla bych do toho. Mám ale štěstí, že se nám narodilo společenské miminko a že jsem v manželovi, své mamince a kamarádce Markétě našla velkou oporu a Lota tu nejlepší péči. Věděla jsem, že tu roli mohu vzít a dceři to neublíží, naopak ji to obohatí o další pevné sociální vazby.

Měla jste padesát z padesáti natáčecích dní. Každý den na place. Budete na ně vůbec vzpomínat hezky?

Budu, určitě! Nechci se tvářit, že tam někdy nebyly těžké chvíle a momenty, kdy jsem toho měla plné zuby, ale byla to skvělá zkušenost. Lidé, které jsem tam potkala, byli všichni stoprocentně profesionální a podporující. Když se někdo propadal, ostatní ho podrželi, abychom to všechno zvládli.

Kde jsou hranice, za které herec nenechá kameru nahlédnout?

Každý máme přirozeně nastavené jinak, co kameře ukážeme a jakým způsobem se ještě zvládneme navzájem dotýkat. A mně se na toto změnil pohled od té doby, co jsem matka.

Který moment z natáčení vám nejvíce utkvěl v paměti?

Na to se mi těžko odpovídá. Detaily už mám docela v mlze. Budu vzpomínat na celý ten projekt. Od radosti na začátku, kdy jsem roli přijala, až po dotočnou, kdy jsme to celé se štábem oslavili a zapili.

Dozvěděla jste se díky seriálu něco nového?

Utvrdila jsem se, že kolem některých osob nejspíš stále panuje bahnité prostředí plné kompromisů, výměn, služeb a protislužeb. Tak trochu mi ten seriál poodhalil zákulisí. My jsme ale netočili hraný dokument, známé kauzy se prolínají s drby, jsou tam propojené skrze fabulace a scenáristovu fantazii. I tak ale seriál jisté skutečnosti odkrývá.

Byly momenty, u kterých vám do smíchu nebylo?

Ano, byly scény, u kterých mi bylo dokonce do pláče. A to byly vypjaté repliky s Pavlou Gajdošíkovou, v příběhu Aniččinou nejbližší kamarádkou. Nebo s paní Janou Krausovou, maminkou, se kterou má Anna problematický vztah. Bylo tam několik scén, ze kterých mi nebylo dobře. Protože jsme se na sebe napojily. To už se pak nehrálo, ale doopravdy plakalo.

Proč by si Sedm schodů k moci neměl nechat divák ujít?

Protože je to konečně něco jiného. Neteče tam krev ani pod skalpelem, ani z mrtvoly, přitom je to poutavější a napínavější. A především proto, že tento seriál dává možnost nahlédnout do zákulisí nejvyšších pater. Takové „Úklady a láska“ 21. století...