Spalovač mrtvol (1968): Tento nadčasový snímek se natáčel ve skutečné márnici

Vyšel v nešťastnou dobu

Snímek spatřil světlo světa v roce 1968, a tak se stal záhy potravou pro normalizační proces. Byl zatracován, nemohl se po dlouhá léta objevit ani na plátnech kin, ani na obrazovkách tehdejších televizorů. Filmová adaptace románu Ladislava Fukse s mistrným Rudolfem Hrušínským v hlavní roli představuje jeden z nadčasových klenotů dějin naší kinematografie.

Takový dobrák od kosti…

Snímek přenese diváka do 30. let, kdy velmi ochotný a obětavý zřízenec pražského krematoria, dobrý to člověk a přímo vzorný otec rodiny, dává nahlédnout i pod pokličku své zvrácené povahy. Pan Karel Kopfrkingl se totiž spojil s okupanty a s naprostou bestiální samozřejmostí se zbavuje všeho nechtěného… Vzpomínky režiséra

Juraj Herz se nechal slyšet, když hodnotil své dílo: „No já si cením nejvíce Spalovače mrtvol, protože jednak to byl rok 1968 a já jsem měl naprostou svobodu ho natočit, jak jsem chtěl. Nikdo mi do toho nemluvil, žádný komunističtí dramaturgové, takže od začátku do konce je to můj film.“ Záhy po jeho dotočení musel ale být z kin stažen, protože naplno propukla komunistická mašinérie.

Autentické prostory

Film se natáčel ve skutečném krematoriu. Nikdo z herců s tím neměl výraznější problémy, až na Jiřího Menzela. Ten během natáčení dokonce omdlel. Sám režisér se nechal slyšet, že po natočení nechtěl chodit do kina. V krematoriu se totiž kvůli zápachu používal osvěžovač vzduchu z vůní lesa, který byl používán i v kinech.

Ještě dodejme, že Rudolf Hrušínský nechtěl zprvu roli přijmout, jelikož filmy v té době měly scénáře zhruba o 400 stránkách. Tento jich však měl 1200.