Celebrity pod lupou: Ze vzpomínek Buda Spencera o jednom velkém přátelství

Žili vedle sebe

Bud Spencer uvedl, že s Terencem se dlouhý čas pouze míjeli. Když Bud profesionálně plaval, Terenc se jako mladší amatérský plavec chodil dívat na tréninky svých idolů, ale nikdy se nepotkali.

Později, když se Terence stal hercem, zdržoval se často ve filmovém studiu Cinecitta Studios v Římě, kde se odehrávala většina italských produkci a také mnoho zahraničních projektů. Bud v té době hrál občas nějakou malou roli a měl svoji produkční společnost. Také žil v Římě, ale ani tenkrát se ještě s Terencem nepotkal. Dokonce v roce 1959 hráli oba ve filmu Hannibal, ale každý natáčel v jiné dny.

Na první setkání se svým budoucím hereckým partnerem si však dobře pamatoval a podrobně ho popsal

V roce 1967 konečně nadešel čas, byli jsme vybráni do rolí „Cat Stevens“ a „Hutch Bessy“ v Dio perdona... io no! (Bůh odpouští... já ne!). Režisérem byl Giuseppe Colizzi. Pamatuji si, jak jsem se poprvé setkal s Terencem na place, jako by to bylo včera. Seděl jsem tam a psychicky se připravoval na svou roli. Všichni byli velmi nervózní, protože herec, který měl hrát se mnou, měl nehodu. Nebyl jsem nervózní, protože to pro mě byla jen další zkušenost v životě bez velkého smyslu a také proto, že herec, který utrpěl nehodu, byl trochu arogantní a já s arogantními lidmi nevycházím dobře. Tak jsem to bral v klidu, když najednou přede mnou stál Terence a představil se: „Ciao, já jsem Mario, těší mě, že tě poznávám..."

Sedl si vedle mě a prošli jsme si spolu pár scén. Zdvořilý, přátelský a skromný člověk, který mi vyjádřil svůj obdiv k mým sportovním úspěchům. Modré oči a nakažlivý úsměv, takový muž, jakého si matky přejí jako manžela pro své dcery. Okamžitě jsem k němu pocítil velké sympatie. Myslím, že to cítil stejně, měli jsme spolu intelektuální spojení, lidské i profesní. Jako herec měl spoustu menších zkušeností. Naše způsoby hraní postav a přístupy k přípravě před natáčením byly velmi odlišné, ale základní lidské hodnoty byly naprosto stejné.

Těchto synergií si okamžitě všiml režisér Giuseppe Colizzi. Hned pochopil, že náš typ postav se skvěle doplňuje, a uměl si s námi pohrát

Terence byl vždy dobře připraven na své každodenní scény a své role, často studoval scénář do pozdních nočních hodin. Místo večeře se štábem občas zůstával ve svém pokoji a přemýšlel o tom, jak zlepšit práci na další den. Na druhou stranu, já jsem málokdy upustil od večeře, byl jsem línější při přípravě scén, a protože jsem se nikdy neučil být hercem, byl jsem instinktivnější a hodně mi pomohla moje sportovní minulost a moje fyzické schopnosti.

Tím, že jsme byli tak odlišní, nežárlili jsme na sebe a nezáviděli si. Naopak, mezi námi byl vždy velký respekt. Oba jsme měli velmi podobný soukromý život a úspěch nám nezkazil naši mysl ani to, jak jsme se chovali.
Pak nás najali, abychom spolu hráli ve dvou dalších filmech režiséra Giuseppe Colizziho. V roce 1968 to byl film I quattro dell'Ave Maria (Trumfové eso, bude ve vysílání 10. srpna) s velkým americkým hercem Eliem Wallachem, který byl tak trpělivý, aby mě naučil spoustu triků, jak být lepším hercem. V roce 1969 jsme natáčeli La collina degli stivali (Boot Hill). Oba filmy byly úspěšné a s každým z nich rostlo naše přátelství na place a já jsem se naučil stále více oceňovat Terence jako velmi pozitivního člověka.