Rudolf Hrušínský: Herec, který se nebál žádné role. Hrál i v těch nejkontroverznějších filmech

„Poslušně hlásím, že jsem opět zde“

Jméno legendárního herce máme často spojené s příjemnými rolemi charismatických pohodářů, vtipných a sympatických mužů kochajících se krásou české krajiny. Narodil se 17. října 1920 a zemřel 13. dubna 1994, dožil se tedy 73 let a za celý svůj život stačil zazářit ve spoustě filmů rozličných žánrů. Vybaví se nám už jako student a skladatel Jan Vaněk z komedie Cesta do hlubin študákovy duše (1939), nesmazatelně se zapsal do naší paměti jako svérázný Dobrý voják Švejk (1956) nebo jako ten nejrozumnější ze Tří veteránů (1983).

Jistě už jste poznali, že tady hovoříme o jednom z nejoblíbenějších a nejtalentovanějších českých herců vůbec – o Rudolfu Hrušínském starším, jenž nás trýznil jako lakotný Pandrhola v pohádce z roku 1959 a dále nás oslnil rolemi v komediích Kulový blesk (1978), Adéla ještě nevečeřela (1978), Postřižiny (1980), Slavnosti sněženek (1983), Rozpuštěný a vypuštěný (1984) nebo Vesničko má středisková (1985) a těch pokladů by se samozřejmě našlo ještě mnohem více.

Zapomenout nesmíme ani na slavného majora Kalaše, jehož Hrušínský ztvárnil v kriminálkách Vrah skrývá tvář (1966), Po stopách krve (1969) a Diagnóza smrti (1979). Ne vždycky však ztělesňoval postavu příkladnou, o zákon a pořádek dbající a hodnou obdivu a jeho nejkontroverznější rolí rozhodně nebyl nenažraný sládek Pandrhola…

„Nikdo nebude trpět. Spasím je všecky“

Rudolf Hrušínský starší se dokázal se ctí a obdivuhodně zhostit i mnohem temnějších úloh, jako byl hrubiánský otčím Mlčoch v psychologickém dramatu Škola otců (1957) nebo udavač a konfident Zajíček ve válečném dramatu Vyšší princip (1960). Za nejohavnější a zároveň nejpůsobivější se však považuje jeho role ďábelského podivína Karla Kopfrkingla v hororové tragikomedii Spalovač mrtvol z roku 1968, kde herec předvedl jeden z nejlepších výkonů v dějinách naší kinematografie. Původně obětavý zaměstnanec pražského krematoria a vzorný otec od rodiny v příběhu podle knižní předlohy Ladislava Fukse podlehne nacistické ideologii a zavraždí svou židovskou manželku i syna.

Hrušínský původně ani nechtěl tuto roli přijmout vzhledem k tomu, že technický scénář obsahoval 1200 stran. U českého filmu bylo tenkrát běžných asi 400 stran. Není divu, že se herec vlastně ani pořádně nenaučil text. Po place chodíval s nápovědami na papírcích a odkládal si je na místa, kde měl potom repliky odříkávat. Ačkoli však nejdříve nabídku odmítl, nechal se nakonec režisérem Jurajem Herzem přesvědčit a tím dal vzniknout své životní roli. Film si ostatně i v současnosti drží příznivé hodnocení 88 % na Česko-Slovenské filmové databázi a je hodnocen jako 50. nejlepší a 67. nejoblíbenější. Přitom se po uvedení roku 1969 a s řadou vystříhaných scén ocitl na dvacet let v trezoru.

„Bez svobody život nevoní, ale spíš páchne“

Rudolf Hrušínský dokázal diváka chytit za srdce, ať už hrál kohokoli. Dopomáhal mu k tomu klidný dojem, jemný hlas a smysl pro humor. Že svou práci miloval, bylo zjevné, ale ne vždycky měl dovoleno ji vykonávat a vlastně jí také obětoval své zdraví. Života si užíval plnými doušky navzdory pěti infarktům krátce po sobě. Po třetím z nich si v sanitce zapálil cigaretu, jelikož rád kouřil. Z lékařských doporučení si nic nedělal a ve svém pracovním úsilí nikdy nepolevoval, avšak stal se nežádoucím, když podepsal 2000 slov.

Zpochybněním normalizace a vystoupením proti okupaci si vysloužil nemilosrdný zákaz působení v divadle, rozhlase i před kamerou, dokonce i výhružné a znepokojivé telefonáty.

Těm byl nucen čelit takřka denně a v jednom mu tvrdili, že se mu zabil syn. Asi tedy nepřekvapí, že psychické vypětí vyústilo ve zdravotní problémy. Pádu režimu se naštěstí dožil a stal se také aktivním v politice, ovšem pouze na dva roky. Provázelo ho zklamání tím, jakým směrem se věci ubírají. Zemřel na pražské klinice.