Matka jí tvrdila, že je škaredá a tlustá. I přes svůj handicap se stala jednou z nejslavnějších českých hereček

Touhu stát se herečkou po rodičích nezdědila. Otec byl dělník a maminka švadlena. Když se doma zmínila, že by chtěla být herečkou, s pochopením se nesetkala. Matka, která ji od nejistého povolání chtěla odradit, jí na rovinu řekla, že se nemůže prosadit a že by se měla jít podívat do zrcadla. Ve filmu to byla jedna kráska vedle druhé, a matka tak Antonii chtěla ochránit před zklamáním, které by mladou, ale úplně obyčejnou dívku čekalo.

Přestože to děvčata narozená v roce 1885 neměla jednoduché, Antonie se svého snu vzdát nechtěla. Aby dostála role poslušné dcery, začala se učit po vzoru matky šít, ale tajně si plánovala úplně jinou životní cestu.

Na herectví se začala připravovat a navštěvovala herecké kurzy. Čekala na svou příležitost. Nakonec švadlenka ze Smíchova odložila jehlu a nitě a utekla ke kočovné herecké společnosti. Prošla několika kočovnými soubory a na jedné ze štací potkala svého budoucího manžela Jiřího.

A byl to románek jako z červené knihovny. Z mladíka se vyklubal velice svědomitý člověk a náruživý ochotník, který se do Toničky zamiloval a nabídl jí s ohledem na své solidní místo v bance, že když si ho vezme, nebude muset kočovat s divadlem. Energická dívka se jen smála. Ona přece hrát musí!

Láska mladíka nakonec dohnala k tomu, aby se vzdal životních jistot a přidal se se svou milou ke kočovníkům. Časem oba dostali nabídku ze Švandova divadla a konečně si mohli dovolit skromné společné bydlení.

Díky Švandovu divadlu se Antonie také dostala ke své první roli maminky v roce 1916 v komedii Zlaté srdéčko. I Jiří se nakonec dostal před kameru, ale spíše byl brán jako manžel Nedošinské. Prosadil se i jako režisér, ale osud mu nevyměřil dost času, aby mohl zanechat výraznější stopu. Zemřel v třiačtyřiceti letech v roce 1923 na slabé srdce. Antonii bylo osmatřicet let a zůstala sama na třináctiletou dceru Jiřinu. Už se nevdala.

Na konci dvacátých let už měla slibnou kariéru v divadle a za sebou celou řadu filmových rolí, kde hrála hlavně maminky a starostlivé hospodyně. Režiséři jí dokonce do smlouvy dávali podmínku, že nesmí zhubnout. Divákům se líbila jako boubelka.

Tonička byla stejně starostlivou matkou, jakou předváděla před kamerou. I jako vdova dceru bez problému uživila a dokázala našetřit i na malou chatičku k odpočinku. S dcerou měla nádherný a velice silný vztah. Párkrát ji vzala i na jeviště Švandova divadla.

Nabídka do Národního divadla byla snem každého umělce a ani Antonie ji neodmítla. Nakonec byla zklamaná. Závist některých kolegů jen těžce snášela. Její role ve filmu nazývali pokleslými, protože sami takové nabídky nedostávali. Antonie však práci u filmu potřebovala, aby dokázala dceři zajistit pohodlný život.

Velmi často ve filmu hrála po boku Theodora Pištěka a spekulovalo se o tom, že jsou milenci. Dnes by se psalo, že chemie mezi nimi fungovala tak dobře, že je lidé začali spojovat. Pištěk měl však velmi mladou manželku a s Nedošinskou byli jen výborně sehranou dvojicí před kamerou.

Uprostřed úspěšné filmové kariéry se Antonie Nedošinská rozhodla k velké životní změně. V Národním divadle nedostávala tak dobré role, jaké si vysnila, takže v roce 1940 z angažmá odešla. Krátce poté skončila i s filmováním. Nechtěla se zaplést s německými producenty. Kdo chtěl v té době hrát, nemohl si vybírat.

Aby nikoho nepopudila, udala jako důvod pro předčasný odchod do penze své zdravotní problémy. Vlastně ani nelhala, protože problémy se srdcem měla dlouhodobě a jezdívala na léčebné pobyty do Poděbrad.

Jiřinka už byla vdaná a zaopatřená. Všem jim pronajala byt na Karlově náměstí, ale dlouho si ho neužili. Zalíbil se německému důstojníkovi, a tak se vrátili zase na Smíchov. Tam se Jiřině narodil v roce 1945 syn Ivan a v roce 1949 dcera Soňa.

Antonie Nedošinská zemřela v Poděbradech během jednoho lázeňského pobytu (17. 07. 1950). V pětašedesáti letech jí selhalo srdce.