Pamatujete si na Zdeňka Řehoře? Podívejte se, jaký to byl roztomilý chlapeček, když se koupal v neckách

Zdeněk Řehoř se narodil ráno 30. srpna 1920 na Žižkově náměstí u Valdické brány v Jičíně. Tatínek měl obchod s módou, ale potomkům dopřál dobré vzdělání. A tak se z tichého chlapce stal učitel. Bylo to povolání, kde sice člověk nezbohatl, ale měl jistou práci a také určitý respekt ve společnosti.

Zdeněk Řehoř sice nesnil od dětství o hvězdné herecké kariéře, ale už za druhé světové války začal hrát v Dětském divadle Míly Mellanové. Přes divadlo Větrník se dostal až do Divadla na Vinohradech. Bylo jasné, že učitelské povolání mu nesedlo. Připadal si v něm příliš svázaný, což všechny udivovalo, protože byl v civilu tichý a uzavřený.

Možná právě to byl důvod, proč se v divadle nakonec našel. Jeho role mu pomohly proměnit se v jiné charaktery, aby se zase po zatažení opony mohl stáhnout do bezpečí své „ulity“.  

Divadlem to však neskončilo. Po roce 1968 se začal hojně objevovat v televizní tvorbě. Přestože mu nebyly nabízeny žádné velké role, o práci nouzi neměl. I ve vedlejších rolích na sebe občas dokázal upoutat pozornost. Kromě zmíněných projektů se objevil v komedii Jak utopit Dr. Mráčka Aneb konec vodníků v Čechách jako jeden z níže postavených vodníků, který už má dost nevděčné práce pro své příbuzné. V komedii Můj brácha má prima bráchu zase řešil problém jako lékař, který je oporou mladým lidem v obtížných životních situacích. Na černobílých fotografiích je zobrazený v Kasejovicích, kde se v kostele natáčely záběry pro film Bílá paní (1965).

Po roce 1968 přišly také seriály Československé televize, kde se Zdeněk Řehoř představil v několika vedlejších rolích. Kdo by neznal seriály Hříšní lidé města pražského, Taková normální rodinka, Byl jednou jeden dům, Sanitka nebo Krkonošské pohádky.

Zdeněk Řehoř byl pro své kolegy tajemným člověkem, který do světa nepouští nic ze svého soukromí. Dokonce o něm mezi jeho hereckými kolegy nekolovaly ani žádné drby. Teprve ve stáří prozradila herečka Jiřina Švorcová, že byli milenci. Zřejmě však on bral vztah mnohem více vážně než Švorcová, která místo veselky raději zvolila návrat k manželovi.

Zdeněk Řehoř byl v době milostných pletek ženatý s druhou manželkou, Janou Semrádovou, a vychovali spolu adoptovanou dívku, protože počít vlastní dítě se jim nedařilo. Herec měl dceru rád a vodil ji často do divadla. Jeho manželka tam nikdy nebyla, asi tušila, že by tam mohla potkat Švorcovou. Řehoř byl zradou milenky zdrcený, protože k ní měl blízko i kvůli společnému levicovému smyšlení. Od roku 1945 byl členem komunistické strany a jak zmínil Blesk, v letech 1955 až 1960 byl evidován jako spolupracovník vojenské kontrarozvědky. V roce 1968 však ze strany vystoupil, jako celá řada dalších lidí, kterým se nelíbil směr, kterým se strana vydala, a samozřejmě ani okupace.

K jeho tiché povaze tedy vojenská kontrarozvědka moc nešla, spíše si ho lze představit jako vášnivého filatelistu. Nechyběl na žádné nedělní burze a když měl čas, rád jezdil na výstavy.