Prokletí domu Hajnů. Český film, který děsí i po téměř čtyřiceti letech

Když se český film odvážil vstoupit na území psychologického hororu

Česká kinematografie bývá spojována hlavně s komediemi, pohádkami nebo poetickými dramaty. Jen málokterý domácí film ale dokáže vyvolat tak silný pocit neklidu jako Prokletí domu Hajnů. Snímek natočil v roce 1988 režisér Jiří Svoboda, do kin se dostal až o rok později, kdy se Československo nacházelo uprostřed bouřlivých společenských změn. Možná i proto zůstal trochu ve stínu jiných titulů. Kdo se k němu ale po letech vrátí, zjistí, že zestárl překvapivě dobře.

Film nevyděsí lacinými efekty ani krvavými scénami. Jeho síla spočívá v něčem mnohem nenápadnějším. V dusivé atmosféře, tichu, pohledech postav a neustálém pocitu, že se za okamžik stane něco strašného. Divák si dlouho není jistý, zda sleduje psychologické drama, detektivku nebo horor. A právě tahle nejistota je jedním z největších trumfů filmu.

Za vším stál slavný román, který dlouho čekal na důstojnou adaptaci

Jen málokdo ví, že film vznikl podle románu Neviditelný, který napsal Jaroslav Havlíček už v roce 1937. Autor, jenž bývá označován za mistra českého psychologického románu, vytvořil příběh, který ani po téměř devadesáti letech neztratil nic ze své síly.

Hlavním hrdinou je mladý inženýr Petr Švajcar, který se zamiluje do krásné Jany Hajnové. Zdá se, že ho čeká šťastný život po boku milované ženy. Jenže po svatbě se dostává do domu, kde jako by se zastavil čas. Atmosféra je podivná, vztahy mezi obyvateli napjaté a nad celou rodinou visí děsivé tajemství. Švajcar postupně zjišťuje, že členové rodu Hajnů trpí duševní chorobou, která se dědí z generace na generaci.

Nejde však o klasickou detektivku, která nabídne jednoduché vysvětlení. Havlíček nechává čtenáře i diváka dlouho tápat. Je skutečně rodina prokletá? Nebo jde jen o předsudky, strach a lidskou psychiku? Odpovědi přicházejí velmi pomalu a právě díky tomu příběh působí tak silně.

Petr Čepek vytvořil jednu ze svých nejděsivějších postav

Když se mluví o Prokletí domu Hajnů, většina diváků si okamžitě vybaví Petra Čepka. Herec, který během své kariéry ztvárnil desítky nezapomenutelných rolí, zde předvedl výkon, ze kterého dodnes mrazí.

Jeho postava nepůsobí děsivě okázale. Naopak. Čepek pracuje s drobnými gesty, pohledy a téměř neznatelnými změnami výrazu. Divák nikdy přesně neví, co se odehrává v jeho hlavě. Právě tato nečitelnost vytváří napětí, které vydrží až do závěrečných minut.

Vedle něj excelují také Radoslav Brzobohatý, Emil Horváth mladší, Valerie Kaplanová, Evelyna Steimarová nebo Petronela Vančíková. Každý z nich přispívá k tomu, že dům Hajnů nepůsobí jako obyčejné sídlo, ale jako místo, které skrývá temnou minulost.

Dům se stal hlavním hrdinou filmu

Většina hororů staví na příšerách nebo nadpřirozených silách. Jiří Svoboda šel úplně jinou cestou. Největší hrůzu představuje samotný dům.

Jeho dlouhé chodby, těžké dveře, potemnělé místnosti i starý nábytek vytvářejí pocit, že zde všechno žije vlastním životem. Kameraman Vladimír Smutný pracoval se světlem mimořádně citlivě. Často nechává postavy mizet ve stínech nebo je snímá přes dveře, okna či záclony. Divák má pocit, jako by všechno sledoval očima někoho, kdo se skrývá.

Právě díky kameře získal film podobu, která připomíná klasické gotické thrillery. Mnozí kritici později upozorňovali, že atmosférou se blíží dílům Alfreda Hitchcocka nebo některým britským psychologickým hororům šedesátých let.

Žádná krev. Přesto patří mezi nejděsivější české filmy

Na filmu je fascinující ještě jedna věc. Nepotřebuje násilí ani speciální efekty. Napětí vzniká z obyčejných situací. Z dlouhého ticha během večeře. Z pohledu do prázdné chodby. Z nečekaného otevření dveří. Nebo z okamžiku, kdy si hlavní hrdina začne uvědomovat, že možná přestává věřit vlastnímu rozumu.

Dnešní divák, zvyklý na hollywoodské horory plné lekaček, může být překvapený, jak účinně fungují prostředky, které jsou vlastně velmi jednoduché. Režisér spoléhá na představivost. A právě ta bývá často mnohem děsivější než cokoli, co lze ukázat na obrazovce.

Premiéra přišla ve zvláštní době

Natáčení probíhalo ještě za socialismu. Do kin se však film dostal až v roce 1989, kdy se Československo začalo dramaticky měnit. Pozornost veřejnosti se tehdy soustředila na politické události, takže řada kvalitních filmů zůstala poněkud stranou.

To byl i případ Prokletí domu Hajnů. Přesto si postupně našel své publikum a dnes je považován za jednu z nejlepších adaptací Havlíčkových románů. Mnozí filmoví historici dokonce upozorňují, že jde o jeden z mála českých psychologických thrillerů, který obstojí i v mezinárodním srovnání.

Film, který odhaluje, že největší hrůza se skrývá v člověku

Na rozdíl od většiny hororů není největším nepřítelem žádná příšera ani duch. Skutečné nebezpečí představuje lidská mysl. Film klade otázky, na které neexistují jednoduché odpovědi. Lze uniknout dědičnosti? Dokáže člověk porazit vlastní strach? A kde vlastně končí realita a začíná šílenství?

Právě proto Prokletí domu Hajnů nepůsobí ani po téměř čtyřiceti letech zastarale. Téma psychických nemocí, dědičných traumat i rozpadu lidské osobnosti je dnes možná ještě aktuálnější než v době vzniku filmu.

Neprávem opomíjený klenot české kinematografie

Ve filmografii Jiřího Svobody najdeme řadu známých titulů, ale právě Prokletí domu Hajnů patří mezi jeho nejodvážnější díla. Nevsadil na jednoduchou podívanou ani na efektní triky. Natočil film, který spoléhá na inteligenci diváka a jeho schopnost číst mezi řádky.

Možná proto se k němu lidé opakovaně vracejí. S každým dalším zhlédnutím totiž objevují nové detaily, skryté symboly i drobné náznaky, které při prvním sledování snadno přehlédli.

Jestli existuje český film, který dokazuje, že opravdový strach nevzniká z toho, co vidíme, ale z toho, co si představujeme, pak je to právě Prokletí domu Hajnů. Je to temný, inteligentní a mimořádně působivý snímek, který si zaslouží mnohem větší pozornost, než jaké se mu dostává.

Ve vysílání 2. 7. ve 20:00 na CSFilmu.