V pondělní Ulici jdou tvůrci na ostří nože: Přijde exploze hněvu a zoufalý pokus o sebevraždu

Adriana dost drsně seřve Soňu jen tak za nic

Po dalším rozhovoru s Magdou (Veronika Macková) je Adriana (Sandra Nováková) čím dál více přesvědčená o tom, že ji přes e-mail obtěžuje Soňa Čechová (Lucie Vondráčková). Když ji uvidí na chodbě, jak se u popelnic baví s její dcerkou, bude mít rázem temno před očima. Děsí ji představa, co by Klárce mohla nakukat, a tak dítě zažene domů a do Soni se pořádně obuje, dokonce jí bude i vyhrožovat. Prý ať nezapomene, kdo je majitelem baráku, ve kterém bydlí.

Soňa nestačí zírat. S pootevřenými ústy hledí za zavřenými dveřmi a ptá se sama sebe, co to sakra mělo být. Později zazvoní u Magdy, aby se jí zeptala, proč proti ní slečnu Peškovou evidentně poštvává. Nezakopaly snad už válečnou sekeru? Magda odvětí, že možná Adriana proti Soně nic nemá, ale spíš si myslí, že Soňa má naopak něco proti ní. Čechová ale vůbec nechápe, o čem je řeč. Alespoň to tak vypadá.

Lukáš se pokusí oběsit na klice u dveří

Když Pavel (Petr Stach) kupoval do dílny v Království hraček novou kliku, určitě by ho ani v nejhorším snu nenapadlo, jak se ji Lukáš (Jiří Maryško) pokusí využít. Zatímco den pokročí, práce skončí a všichni ostatní se rozejdou za jinými povinnostmi, Lukáš se chce ve firmě zdržet, aby prý něco dokončil. Protože v posledních dnech opravdu vypadal v pohodě, byl samý hloupý vtípek a tak, nikoho by už ani nenapadlo, s jakou temnotou se někde uvnitř potýká.

Pavel a Rosťa (Jiří Černý) se stihnou do firmy vrátit doslova za vteřinu dvanáct a Lukáše vytáhnou z oprátky. Přijede policie a nešťastného plačícího vozíčkáře si převezmou lékaři. Jeho kamarádi se však musejí nejdřív vzpamatovat z příšerného šoku. Sesunutí na podlaze a opření o dveře se pokoušejí vstřebat příšernou událost a v té chvíli dorazí ještě Bára (Tereza Brodská), kterou zneklidňující zpráva pochopitelně také rozhodí. Co bude s Lukášem dál?

Vašík se na mámu naštve. Svatbu by chtěl hned

Paní Tůmová (Klára Oltová) si to s Vašíkem (Antonín Měkota) trošku rozhází, když se ho pokusí přesvědčit, aby na vysněnou svatbu s přítelkyní Ellou nespěchal. Je mu teprve dvacet, přičemž duševně je podle ní stále ještě kluk. Klidně spolu mohou dál chodit, ale na tak velké kroky přece není třeba spěchat. Taková svatba, to v případě dvou mladých lidí s Downovým syndromem není jen tak, chce to čas.

Možná tím ale utěšuje hlavně sebe, neboť si nedokáže představit, že by její chlapec měl vyletět z hnízda.