Dnes se milion Čechů neodlepí od televize. ČT1 vysílá v 15:20 kultovní pořad, který milují všichni od 40 do 99 let

Den před Silvestrem má zvláštní atmosféru. Člověk už nikam nespěchá, bilancuje a možná si víc než jindy uvědomuje, že některé věci byly dřív jednodušší. Právě do téhle nálady zapadá návrat silvestrovské show z roku 1979, kterou v úterý v 15.20 uvede ČT1. Nejde jen o archivní záznam. Je to návrat do éry, kdy televizní zábava stála na osobnostech, charismatu a schopnosti vyprávět příběh. A především jde o poctu Vladimíru Menšíkovi.

Když byl televizní Silvestr událostí roku

Silvestr byl za socialismu víc než jen večer u televize. Byl to společenský rituál, na který se čekalo celé měsíce. Československá televize mu věnovala maximální péči, čas i prostředky a diváci to dobře věděli. Obýváky se plnily rodinami, stoly chlebíčky a skleničkami a od obrazovky se nikomu nechtělo odejít.

V té době už měli diváci své oblíbence. Duo Vladimír Dvořák a Jiřina Bohdalová nastavilo laťku vysoko, ale v druhé polovině sedmdesátých let přišel někdo, kdo dokázal silvestrovskou zábavu posunout ještě dál. Vladimír Menšík. Vypravěč, glosátor, herec s neuvěřitelným citem pro pointu i s mluvou, která připomínala střelbu z kulometu.

Menšík jako duše silvestrovských večerů

Silvestrovské estrády z let 1977 až 1979, které režíroval Ján Roháč, dnes patří do zlatého fondu televizní zábavy. Menšík v nich nebyl jen moderátorem. Byl pojítkem mezi jednotlivými vystoupeními, tím, kdo udával tempo večera a vytvářel pocit, že se všichni sešli u jednoho stolu.

Diváci ho milovali pro jeho historky, schopnost udělat si legraci ze sebe i z doby, ve které žil. Humor byl laskavý, chytrý a srozumitelný pro všechny generace. Právě proto se k těmto pořadům lidé vracejí i dnes. Nezestárly. Nestojí na laciných efektech, ale na osobnosti člověka, který uměl mluvit k lidem.

Silvestr 1979 jako výjimečné setkání

Silvestr, který ČT1 připomene, je navíc trochu jiný. Vladimír Menšík na scéně není sám. Společnost mu dělá slovenská herečka Božidara Turzonovová a dohromady vytvářejí dvojici, která působí přirozeně a s lehkým nadhledem. Společně uvádějí přehlídku osobností, jaká by dnes byla téměř nepředstavitelná.

Na jednom místě se potkávají Karel Gott, Miloš Kopecký, Miroslav Horníček, Marie Rottrová, Jaromír Hanzlík a řada dalších. Nejde o rychlé střídání čísel, ale o setkání lidí, kteří si navzájem rozumí, umějí se bavit a přenášejí tuhle pohodu i na diváky. Právě tahle atmosféra dělala silvestry té éry tak oblíbenými.

Smích, za kterým byla bolest

To, co diváci netušili, bylo, jak vysokou cenu Menšík za svá vystoupení platil. Trápilo ho těžké astma a s každým dalším rokem bylo natáčení silvestrovských estrád fyzicky náročnější. Zatímco doma se lidé smáli, on mezi jednotlivými scénkami ležel, dostával injekce a bojoval o dech.

Nejtěžší byl právě rok 1979. Přestože na obrazovce působil uvolněně a suverénně, byl na hraně svých sil. Před budovou televize stála sanitka a lékaři byli neustále nablízku. Diváci nic nepoznali. Viděli jen muže, který je dokáže rozesmát v poslední večer roku.

Konec jedné éry

Po třetí silvestrovské estrádě s Menšíkem se formát uzavřel. Televize se vydala jiným směrem a nic podobného už se nikdy neopakovalo. Vladimír Menšík se potom na obrazovkách objevoval jako moderátor oblíbeného povídkového cyklu Bakaláři. Objevil se v menších seriálových rolích a se světem filmu se rozloučil snímkem Dobří holuby se vracejí, který měl premiéru v roce 1988. Ve stejném roce Vladimír Menšík zemřel. Bylo mu 58 let.

Jeho silvestrovské pořady ale zůstaly. Jako připomínka doby, kdy humor nebyl křiklavý, kdy se baviči nemuseli předhánět v extravaganci a kdy stačilo slovo, pohled a správně načasovaná pauza.

Proč se k nim stále vracíme

Není náhodou, že se k Menšíkovým silvestrovským večerům vracejí diváci od čtyřiceti do devětadevadesáti let. Připomínají jim nejen mládí, ale i pocit sounáležitosti a klidu. Ukazují, že skutečná zábava nestárne a že charisma a lidskost nelze nahradit žádnou moderní produkcí.

Úterní odpoledne na ČT1 tak nebude jen o nostalgii. Bude o poctě muži, který dokázal rozdávat radost, i když sám neměl vyhráno. A možná i o tichém uvědomění, že některé televizní silvestrovské pořady už se zkrátka opakovat nebudou.