Takhle jste Bolka Polívku dlouho neviděli. Film, který ukazuje nejcitlivější moment našich dějin, otřásl i samotnými herci

Ve filmu A máme, co jsme chtěli jde však o výjimečný poslední den v roce. Jde také o poslední den společného Československa. S Novým rokem se z Čechů a Slováků stávají cizinci. Slovensko si to přálo a světu jsme ukázali, že to jde v klidu a pokoji. Jiné to však měla jedna velká rodina.

O filmu

Poslední den společného Československa, 31. prosince 1992, se na silvestrovskou oslavu schází jedna velká federální rodina. Setkají se ještě jako bratři, rozejít se mají už jako cizinci.

Téma posledního večera společného státu jde ale stranou, když syn vyčte otci jeho staré hříchy a spolupráci s StB. Otce skolí infarkt a v nemocnici se rozhodne vyzpovídat mladému doktorovi. Rodinné setkání doma se mezitím změní v chaos a během hádek a s každou další borovičkou se dostávají na povrch nová nečekaná tajemství.

Český herec Bolek Polívka vzal roli hlavně proto, že pro něj šlo o velice citlivé období, jak se svěřil.

Doteď mi vadí, že Československo už není. I když vím, že je to v mnoha ohledech užitečné a v mnoha věcech prospěšné, ale prostě mi vadí, že nejsem ten – Czechoslovakia,

říká jeden z představitelů hlavních rolí Boleslav Polívka.

Atmosféra na natáčení v bratislavské vile mi velmi často připomínala atmosféru natáčení Pelíšků. Bylo to velmi rodinné, uvolněné a usměvavé. Práce na filmu byla soustředěná, ale zároveň s úsměvem, s humorem,

dodává Polívka.

Film zdánlivě nenápadně a odlehčeně pojednává o závažných věcech, které museli Češi a Slováci řešit ještě mnoho let po roce 1989 a leckdy je řeší i dnes. Zrcadlí, že zdánlivě nudný a šedivý život za komunismu nebyl tak jednoduchý a každý musel něco obětovat. Nebyl udavač jako udavač, a pokud si člověk chtěl zachovat svou tvář, cena byla hodně vysoká. Potom se nabízela otázka, zda to „hrdinství“ za to stálo a nebylo by snadnější podvolit se a ohnout hřbet. Protože i tak se dal prožít život.

Filmu pomohlo komorní prostředí bytu, kde se většina děje odehrává, ale srovnání s Pelíšky Jana Hřebejka není na místě.

V komorním prostředí vyniknou charaktery jednotlivých postav, dobře napsané dialogy, rozbor vztahů a nerozvážných činů, které postupně vyplouvají na povrch. I přes slovenskou režii se český divák potká s oblíbenými herci. Kromě Bolka Polívky a Evy Holubové je to třeba Jan Budař nebo oblíbená herečka s maďarskými kořeny Judit Pecháček, která má sice slovenské občanství, ale žije v Praze.