Spletitý život krále Kazisvěta aneb Jak už se Růžkovi role darebáků přejídaly

Martin Růžek byl řadu let považovaný za hvězdu Národního divadla a úspěchy slavil i za filmovou a televizní tvorbu. Těžko by se našel někdo, kdo by neznal jeho krále Kazisvěta z pohádky Princezna se zlatou hvězdou, barona Kaunitze z komedie Adéla ještě nevečeřela nebo Petra Voka, hvězdu komedie Pan Vok odchází.

Nepamatuji se, že by zničil nějakou figuru. To, co předvádí, je krásné, moderní herectví,

složil mu kdysi poklonu František Filipovský.

Přestože si ho režiséři často vybírali pro role kladných hrdinů, zlom nastal v okamžiku, kdy ztvárnil fanatického jezuitu Koniáše v historickém dramatu Karla Steklého Temno. Od té doby dostával nabídky na samé padoucha. Jako jezuita Koniáš byl tak přesvědčivý, že si před ním lidé na ulici uplivovali.

Za nějaký čas už bylo nabídek na padouchy tolik, že je začal odmítat.

Proti negativním hrdinům nic nemám, ale není možná šířit pořád jenom zlo. Naštěstí režiséři pochopili, že bych měl hrát i jiné charaktery,

prohlásil v jednom starším rozhovoru. A nakonec se mu podařilo ve filmech a seriálech vytvořit na 150 rolí, ale nálepka padoucha už mu zůstala.

Na konzervatoř ho nevzali pro nedostatek talentu

Martin Růžek se narodil v září 1918 v Červeném Kostelci jako Erhard Martin, syn obchodníka se suknem. V otcových šlépějích jít nechtěl a po jeho smrti, když se s matkou odstěhoval do Hradce Králové, začal hrát v dětském divadelním souboru.

V roce 1935 přišla studená sprcha. Uznávaný profesor Svoboda ho odmítl přijmout na konzervatoř, a ani druhý pokus nedopadl dobře. Nakonec po gymnáziu začal studovat lesní inženýrství na ČVUT. Psal se však rok 1939 a vzápětí došlo k uzavření vysokých škol nacisty. Mladý muž se začal protloukat světem, jak se dalo. Pracoval jako číšník, maloval obrazy a když to šlo, hrál s ochotníky. V roce 1941 se stal členem protiletecké civilní obrany, ale jeho herecká kariéra už se hned následující rok začala rýsovat.

Herec – samouk

Začínal v divadle Čin a později se stal spoluzakladatelem divadla D Tvář a účinkoval v Rokoku a v Alhambře. V té době si také změnil jméno na počest kapitána Otmara Růžka, který byl zastřelen během stanného práva vyhlášeného Heydrichem. Uzavření divadel v roce 1944 využil k tomu, aby se začal vzdělávat jako samouk. Celý pozdější život měl nechuť k oficiálnímu hereckému školství. Jako uznávaný herec později odmítal nabídky na vyučování na DAMU a pouze jednou krátce vyučoval na JAMU v Brně, ale povídalo se, že většinu hodin měl po brněnských kavárnách.

Po válce vystřídal několik pražských divadel až nakonec zakotvil v Národním divadle, kde nějaký čas do normalizace byl i šéfem činohry.

Filmové kamery ho objevily v roce 1949 a rok poté přišel zmíněný film Temno. Z jeho fanatika Koniáše, který šíří utrpení a zlo, diváky dodnes mrazí v zádech. V roce 1958 začala jeho dlouhá spolupráce s Československou televizí. Zahrál si mnoho postav v televizních inscenacích i v pohádkách. Propůjčil hlas večerníčkovým postavám a stal se i žádaným dabérem.

Za svoji práci byl v roce 1965 vyznamenán titulem zasloužilý umělec, v roce 1974 k němu přidal Zasloužilého člena Národního divadla a o čtyři roky později ještě národního umělce. Tento titul ale v prosinci 1989 vrátil na protest proti brutálnímu policejnímu zásahu vůči studentské demonstraci.

Dvě osudové ženy

První láskou Martina Růžka byla Jarmila Palivcová, hvězda Janáčkovy opery v brně. Manželství však nemělo dlouhého trvání, protože operní děva padla do oka o deset let mladšímu herci Josefu Karlíkovi. Pánové si dokonce v zákulisí brněnského divadla vyměnili pár facek.

S ženou Milenou, která si přivedla do vztahu syna Vladimíra, byl šestačtyřicet let a to v herecké branži není tak běžné. Kromě rodiny svou pozornost věnoval především pražské Slavii, kde dokonce dlouhé roky předsedal Klubu přátel Slavie.

Kariéru ukončil nedobrovolně

Naposledy se před kamerou objevil jako převor v historickém filmu V erbu lvice. Krátce po natáčení ho postihla mozková mrtvice a postsynchrony za něj už dělala Luboš Tokoš. Zůstal nepohyblivý a když se jeho stav trochu zlepšil, udeřil infarkt. Poslední měsíce života strávil v léčebně dlouhodobě nemocných. Jeho boj trval celých devatenáct měsíců, ale prohrál.

Potom přišlo smutné rozhodnutí Národního divadla, které odmítlo herci, který na jeho jevišti strávil bezmála třicet let, poslední rozloučení z jeviště, jak to u zasloužilých herců bývalo. Nakonec rozloučení proběhlo v obřadní síni krematoria ve Strašnicích.