Piti Piti Pa: Barevný úlet 70. let, který ukazuje Louise de Funèse v životní formě

Když se král francouzské komedie proměnil v tanečního mistra

Když se řekne Louis de Funès, většině diváků se vybaví sérii filmů Četníci ze Saint-Tropez, lakomého Harpagona nebo vzteklého dirigenta z Velkého flámu. V roce 1970 ale přišel film, který se od jeho ostatních komedií výrazně odlišoval. Piti piti pa (L'Homme orchestre) v režii Serge Korbera se vydala směrem, který byl na tehdejší poměry nečekaně odvážný. Místo klasické situační komedie vznikl barevný muzikál plný tance, extravagantních kostýmů, pop-artové estetiky a nakažlivé hudby. Ve Francii bývá dodnes označován za největší filmový „úlet“ Louise de Funèse a zároveň za jeden z jeho nejoriginálnějších výkonů.

De Funès zde ztvárnil přísného choreografa Evana Evanse, který vede dívčí taneční soubor téměř vojenskou disciplínou. Zakazuje svým svěřenkyním vztahy, hlídá jejich životosprávu i soukromý život a věří, že jedině absolutní oddanost tanci může vést k dokonalosti. Jenže když se do jeho pečlivě organizovaného světa připlete několik miminek, zamilovaní nápadníci a řada nedorozumění, začne se celý systém hroutit. Děj je záměrně absurdní a podle mnoha francouzských kritiků slouží hlavně jako záminka pro sled komických a tanečních scén.

Francouzská odpověď na muzikály, které tehdy dobývaly svět

Jen málokdo ví, že film vlastně vznikl díky obrovskému úspěchu muzikálů Slunečníky z Cherbourgu a Slečny z Rochefortu režiséra Jacquese Demyho. Produkční společnost Gaumont chtěla navázat na popularitu hudebních filmů a hledala látku, která by spojila muzikál s komedií. Původní námět napsal maďarský režisér Géza von Radványi a scénář během vývoje několikrát změnil podobu. Dokonce se uvažovalo o úplně jiném příběhu, v němž měli významnou roli gangsteři. Nakonec zvítězila odlehčená komedie z prostředí tanečního souboru, která umožnila naplno využít komediální talent Louise de Funèse.

Právě spojení hudby, tance a groteskních gagů dělá z filmu výjimečný zážitek. Francouzský magazín Les Hardis připomíná, že diváci byli zvyklí vídat de Funèse hlavně jako věčně rozčileného muže, zatímco zde se proměnil v energického showmana, který zpívá, tančí a diriguje celé jeviště s neuvěřitelnou lehkostí. Podle autorů jde o výkon, v němž „dává přesně tolik energie, kolik si podobně šílený film žádá“.

Móda, auta a barvy. Dokonalá časová kapsle sedmdesátých let

Právě vizuální stránka bývá jedním z nejčastějších důvodů, proč se k filmu dnešní diváci vracejí. Snímek doslova přetéká zářivými barvami, výraznými kostýmy, vysokými kozačkami, roláky, geometrickými vzory i designovým nábytkem. Kritici upozorňují, že Piti piti pa funguje jako dokonalá kronika začátku sedmdesátých let. Fanoušci módy v ní poznávají inspiraci tvorbou Andrého Courrègese nebo Pierra Cardina, zatímco milovníci automobilů oceňují úvodní honičku mezi žlutým vozem Lamborghini Miura a červeným Fiatem 124 Sport Coupé na silnicích Francouzské riviéry. Právě tato scéna bývá často označována za jednu z nejlepších automobilových sekvencí v celé filmografii Louise de Funèse.

Film se natáčel především v Monaku, Nice a Římě, takže kromě komických scén nabízí i množství atraktivních exteriérů. Diváci se podívají na Promenade des Anglais, luxusní hotely i slavné římské památky, které dodávají příběhu mezinárodní atmosféru.

Hudba, která přežila samotný film

Mnozí fanoušci si z filmu nevybaví děj, ale okamžitě začnou pobrukovat melodii Piti Piti Pa. Hudbu složil François de Roubaix, jeden z nejoriginálnějších francouzských skladatelů své generace. Nebál se experimentovat s tehdy moderním syntezátorem Moog, díky němuž soundtrack získal futuristický zvuk, který byl na začátku sedmdesátých let mimořádně neobvyklý. Právě titulní píseň se stala natolik populární, že dala filmu jeho český název a dodnes patří mezi nejznámější melodie spojené s Louisem de Funèsem.

Hudba navíc není jen doprovodem. V mnoha scénách udává tempo celému vyprávění a nahrazuje dialogy. De Funès díky své mimořádné mimice a fyzickému herectví často vystačí jen s gesty, pohledem nebo tanečním krokem. Právě proto někteří francouzští publicisté přirovnávají jeho výkon ke klasickým groteskám Bustera Keatona nebo Charlieho Chaplina.

Film, který rozdělil kritiky, ale získal kultovní status

Po premiéře v roce 1970 nebyly reakce kritiků jednoznačné. Část recenzentů filmu vytýkala slabší příběh a přemíru hudebních čísel, jiní naopak oceňovali odvahu natočit komedii, která se vymykala všemu, co tehdy ve Francii vznikalo. Ani dnes nejsou názory jednotné. Na francouzském portálu AlloCiné se vedle velmi kritických hodnocení objevují i komentáře označující Piti piti pa za kultovní komedii a jednu z nejodvážnějších rolí Louise de Funèse. Shoda však panuje v jednom – podobný film už slavný komik nikdy nenatočil.

A možná právě proto se k němu dnešní diváci stále vracejí. Není to typická funèsovská komedie, jakou známe z televizních repríz. Je mnohem barevnější, odvážnější, hudebnější a místy téměř surrealistická. Ve Francii je dnes vnímána jako nostalgická připomínka bezstarostných sedmdesátých let a důkaz, že Louis de Funès dokázal být nejen geniálním komikem, ale také výborným tanečníkem a všestranným bavičem, který se nebál vystoupit ze své zavedené role.

Ve vysílání 15.7. na ČT2 ve 20:00.