Odešel muž, jehož hlas znalo celé Česko. Jiří Štěpnička si ale nesl bolest, o které se nemluvilo snadno

Herec, který nepotřeboval být hlučný, aby ho bylo slyšet

České herectví přišlo o osobnost, kterou nebylo možné jednoduše zařadit do jediné škatulky. Jiří Štěpnička dokázal být přesvědčivý na divadelních prknech, před filmovou kamerou i v televizních seriálech. A pak tu byla ještě jeho druhá, neméně významná kariéra – dabing. Jeho hlas provázel české diváky při sledování zahraničních filmů tak dlouho, že mnozí možná ani netušili, kolik oblíbených hollywoodských hvězd k nim promlouvá právě prostřednictvím tohoto herce.

V neděli 11. října přišla zpráva, která zasáhla kolegy i diváky. Jiří Štěpnička zemřel ve věku 79 let. Informaci potvrdil mluvčí Národního divadla Tomáš Staněk. Právě s naší první scénou spojil herec více než půl století uměleckého života a vytvořil zde téměř stovku rolí. Národní divadlo se s ním rozloučilo jako s mimořádnou hereckou osobností, která zásadně obohatila jeho historii.

Někteří herci zanechávají stopu jedinou nezapomenutelnou rolí. Jiní se stávají součástí života diváků postupně, prostřednictvím desítek postav, které se jim v průběhu let ukládají do paměti. Štěpnička patřil k těm druhým. Jeho tvář známe z divadelních inscenací, filmů i seriálů, jeho hlas zase z příběhů, které jsme sledovali třeba mnohokrát, aniž bychom si uvědomovali, kdo jim v českém znění propůjčil tak osobitou barvu.

Dětství, které mu vzalo to nejdůležitější

Jiří Štěpnička se narodil v roce 1947 v Londýně. Jeho maminkou byla slavná herečka Jiřina Štěpničková, otec Jan Samec byl akademickým malířem. Rodinný příběh však poznamenaly události, které by byly těžké i pro dospělého člověka, natož pro malé dítě.

Když se jeho matka pokusila s několikaletým synem tajně překročit hranice a odejít z komunistického Československa, akce skončila tragicky. Pokus o emigraci byl pastí Státní bezpečnosti. Jiřina Štěpničková byla zatčena a v roce 1952 odsouzena k patnácti letům vězení. Za mřížemi strávila téměř deset let.

Malý Jiří tak přišel o maminku v době, kdy ji potřeboval nejvíc. Po jejím zatčení vyrůstal u otce a určitou dobu strávil také v dětském domově. Zatímco jeho vrstevníci řešili běžné dětské starosti, on se musel vyrovnávat s odloučením, kterému nemohl rozumět. Matka, kterou znal a potřeboval, najednou nebyla součástí jeho každodenního života.

Když se Jiřina Štěpničková po amnestii v roce 1960 vrátila z vězení, bylo jejímu synovi třináct let. Znovu se učili žít spolu, jenže roky odloučení se nedaly jednoduše vymazat. Jiří později vzpomínal, že jeho snem bylo, aby všichni žili pohromadě. Takové přání však zůstalo jen dětskou touhou. Za jejich příběhem stála doba, která dokázala rozdělit rodiny a poznamenat jejich osudy na celý život.

Přesto se z něj nestal člověk, který by se nechal minulostí zcela pohltit. Vystudoval herectví na DAMU, kterou absolvoval v roce 1969, a postupně si vybudoval vlastní profesní cestu. Slavné příjmení jeho matky mu mohlo otevřít dveře do světa umění, ale respekt, který si získal, musel potvrdit především svou prací.

Na jevišti Národního divadla strávil více než půl století

Po studiích působil v Hradci Králové a později ve Státním divadle v Brně. V roce 1975 zakotvil v Činohře Národního divadla, kde zůstal po zbytek své dlouhé kariéry. Za více než padesát let vytvořil řadu postav v klasických i moderních hrách. Dokázal se pohybovat v rozdílných hereckých polohách, od dramatických rolí až po postavy, které vyžadovaly přesnost, nadhled a cit pro jemné odstíny lidského chování.

Na jevišti se potkával s velkými texty českého i světového divadla. Ztvárnil například role v inscenacích Maryša, Naši furianti, Othello či Kupec benátský. Za mimořádný výkon v inscenaci Blackbird získal v roce 2010 Cenu Thálie. Bylo to ocenění, které připomnělo, že ani po desítkách let na scéně neztratil schopnost zaujmout a nabídnout divákům silný zážitek.

Přesto nebyl hercem, který by potřeboval neustále stát v centru pozornosti. Jeho kariéra byla založena na poctivé práci a na tom, že dokázal postavám propůjčit důvěryhodnost. V televizi se objevil v řadě známých projektů, mimo jiné v seriálech Vyprávěj či Ordinace v růžové zahradě.

Výraznou a zároveň kontroverzní kapitolou jeho filmografie se stal také historický seriál Gottwald, v němž ztvárnil komunistického politika Klementa Gottwalda. Štěpnička se k této roli později vracel i s odstupem a připouštěl, že přijetí nabídky považoval za chybu. Obával se, že kdyby odmítl, mohl by o herectví přijít.

Hlas, který patřil Harrisonu Fordovi. A nejen jemu

Pro mnoho diváků bude Jiří Štěpnička navždy spojen především s dabingem. Jeho hlasem k nám v češtině promlouval Harrison Ford, ale také Michael Douglas, Mel Gibson, Steven Seagal, Gérard Depardieu a další zahraniční herci. Dokázal vystihnout jejich energii, rytmus řeči i osobitý způsob projevu, aniž by česká verze působila jako pouhé mechanické přečtení překladu.

Dabing je zvláštní herecká disciplína. Divák herce nevidí, nemůže sledovat jeho mimiku ani pohyb těla. Všechno musí vzniknout z hlasu, z tempa, intonace, drobných pauz i emocí, které se vejdou do jediné věty. Štěpnička měl pro tuto práci mimořádné předpoklady a sám říkal, že za ně vděčí také důsledné hlasové přípravě během studií.

K dabingu se přitom dostal už jako dítě. Do studia ho vzala maminka, která se této práci věnovala. Tehdy ještě netušil, jak velkou součástí jeho života se jednou stane. Později se k mikrofonu vrátil a vypracoval se mezi nejvýraznější české dabéry. Za svou práci získal mimo jiné Cenu Františka Filipovského v roce 2002.

Jeho hlas měl jednu zvláštní vlastnost: dokázal být pevný, mužný a nezaměnitelný, ale zároveň v něm zůstával prostor pro emoce. Právě proto se hodil k hrdinům, kteří nemusí mnoho mluvit, aby bylo jasné, co se v nich odehrává. Když Harrison Ford v českém znění pronášel své repliky, pro řadu diváků k němu Štěpničkův hlas patřil stejně samozřejmě jako jeho vlastní tvář.

Po smrti manželky zůstala chalupa jeho útočištěm

Osud mu v soukromí nepřinesl jen bolestné dětství. V roce 2022 zemřela jeho manželka Jana, s níž prožil téměř šedesát let. Měli spolu dvě děti, dceru Juditu a syna Jakuba. Ztráta životní partnerky pro něj znamenala zásadní změnu a v rozhovorech později přiznával, že se jeho život po její smrti proměnil.

Útočištěm se mu staly chalupy, zejména ta v jižních Čechách, kterou kdysi koupil jako ruinu a postupně ji proměnil v místo k odpočinku. Měl rád výtvarné umění, které zdědil po otci, a ve volném čase se věnoval také malování.

Ani jeho poslední roky nebyly úplně bez komplikací. V roce 2022 utrpěl vážně vypadající nehodu, když spadl pod tramvaj před budovou Národního divadla. Naštěstí tehdy vyvázl bez vážných následků. O svých zkušenostech dokázal mluvit otevřeně, někdy s nadhledem, který člověku pomáhá přežít i chvíle, na něž by nejraději zapomněl.

Jiří Štěpnička nebyl jen mužem s mimořádným hlasem. Byl také dítětem, kterému politické poměry vzaly matku, dospělým mužem, který si musel najít vlastní cestu, a hercem, jenž dokázal své zkušenosti proměnit v práci, která oslovovala další lidi. Zanechal za sebou desítky postav a hlas, který se stal součástí české filmové paměti.