Nový seriál Jedna rodina: Oddechovka, která má jasně danou cílovku. Pokud nemáte děti, asi přepnete program

Tím ovšem klady první epizody končí a jediné, co díl přináší, je poznání, že to není úplně snadné, propojit tři domácnosti. Tři ženské postavy vytváří naprosto odlišné typy matek. V pohodě je Petra (Tereza Kostková), která si určitě získá největší sympatie. První manžel Filip se jí sice zapomněl jinde, ona se ale přes rozvod přenesla, má nového partnera Karla a žádnou zášť vůči svému bývalému muži nepociťuje. V novém vztahu je spokojená a poměrně dobře zvládá jak péči o své dvě děti, tak i o děti Karla.  

Jak se na střídavou péči dívá Tereza Kostková

„Já si to nemusím představovat, já to takto ve skutečném životě mám. Dokonce jsem vždycky ve svých vztazích, ať už mám na mysli své první manželství nebo i teď to druhé, se svým stávajícím manželem Jakubem, měla ještě děti z předchozího manželství toho partnera. A přestože to nebylo tak, že bychom měli soudem stanovenou střídavou péči, bylo to vždy na základě vzájemné dohody tatínků s maminkami dětí. Mezi mou zkušeností a mou postavou není tedy takový rozdíl. Samozřejmě se liší situace, partneři, počet dětí a okolnosti, ale tohle je pro mě naprosto normální věc,“ uvádí herečka.

O své postavě si myslí, že je Petra fajn ženská, která si zakládá na dobrých vztazích s lidmi, se kterými se stýká. Dokonce se snaží vycházet i s první ženou svého současného partnera, se kterou to není jednoduché. Je opak Petry, která prostě bere věci tak, jak přichází. Věří, že má chytré děti, a nemusí být úzkostlivá a zatrpklá. Někomu může přijít až moc bezstarostná, ale ona si jen snaží ke každému vybudovat cestu a udržovat harmonii.

Postava Petry je herečce blízká, stejně jako ona ví, že rodičovství je hlavně o zkušenostech a intuici, kterou matka má, je složité popsat.

„V životě se držím jedné základní věci a tou je pravda. Vůči dítěti, partnerovi i sobě. I to je styčný bod, co máme s Petrou. Tím neříkám, že to člověk s takovým přístupem vždycky trefí, ale je dobré takový být a pokoušet se o to. Pak už jde vždycky jen o to, jak to přijme jeho okolí.“