Legendární rváč, který skrýval křehkou duši. Něžný barbar Josef Hlinomaz a jeho tajemství

Něžný barbar, který se nikdy nebál být svérázný

Josef Hlinomaz byl zjevením, které se v české kultuře neobjevuje často. Působil drsně, mluvil hrubě, ale za tím vším se skrývala citlivá duše muže, který celý život hledal rovnováhu mezi světem filmových rvaček a tichým ateliérem.

Narodil se 9. října 1914 v Praze, ještě za Rakousko-Uherska, do umělecké rodiny. Otec byl hudební skladatel a ředitel školy, a tak malý Josef vyrůstal obklopen tóny, barvami a knihami. Od dětství vynikal mimořádným talentem – kreslil, hrál na klavír a vystupoval v ochotnickém divadle.

Byl typem, který všechno dělal naplno. Když se smál, tak z plna hrdla. Když hrál, tak z duše. A když miloval, tak naprosto bez zábran. Měl rád život se vším, co k němu patří – jídlo, víno, ženy i barvy. I když jeho vnější zjev odpovídal rolím drsných mužů, uvnitř byl romantik a citlivý pozorovatel světa.

Od kladenského jeviště až na Barrandov

Cesta Hlinomaze k filmové legendě nebyla přímá. Po studiích na Uměleckoprůmyslové škole se kvůli neshodám s profesory rozhodl odejít. Zkusil štěstí na konzervatoři, kde objevil svůj skutečný herecký talent. V období okupace působil na scénách v Kladně, Plzni i Pardubicích, později hostoval v Národním divadle. Po válce se stal součástí Realistického divadla a Divadla satiry, než v roce 1958 definitivně zakotvil na Barrandově.

Tam vznikly jeho nejslavnější filmové role – hospodský Palivec v Dobrém vojáku Švejkovi, Gogo v komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku! nebo pistolník Grimpo v legendárním Limonádovém Joeovi. Tato postava mu přinesla nesmrtelnost. Hrubý hlas, požitkářský výraz a nezapomenutelná scéna, kdy doslova chroupe skleničky, se staly symbolem jeho hereckého stylu – syrového, spontánního a přitom geniálně přesného.

Malíř s duší klavíristy

Málokdo ví, že herectví nebylo jeho jedinou vášní. Maloval, kreslil, psal a hrál na klavír, i když neuměl noty. Sám o sobě říkal, že je „surneonaivista“ – kombinace surrealismu a naivního malířství. Jeho obrazy plné fantazijních postav, groteskních výjevů a poetických narážek obdivovali i odborníci. Nebyla to jen libůstka slavného herce – Hlinomaz byl skutečný výtvarník, jehož díla se vystavovala v galeriích doma i v zahraničí.

Když nehrál, maloval. Když nemaloval, hrál na klavír. A když nehrál, rád si dopřál dobré jídlo. Všichni, kdo ho znali, potvrzují, že byl gurmán tělem i duší. Dokázal sníst husu sám, hádal se s číšníky o účty a v bytě si sám pekl kachnu. Na oblékání si nepotrpěl – často chodil v jednom páru bot a s roztrženým kabátem. Zato jeho vnitřní svět byl plný barev a hudby.

Lásky, hříchy a přátelství

O jeho osobním životě se moc nevědělo. Hlinomaz byl uzavřený, pokud šlo o city. Krátce byl ženatý, ale manželství skončilo po dramatické hádce a rozchodu. Paradoxně svou bývalou ženu nikdy nepřestal milovat. Přátelé tvrdili, že všechny jeho pozdější milenky, včetně krátkého vztahu s Helenou Růžičkovou, byly jen pokusy zapomenout na tu jedinou.

Byl mužem protikladů – veselý i melancholický, hlučný i tichý, zemitý i poetický. Jeho přátelé o něm říkali, že uměl rozesmát celou hospodu, ale doma seděl u klavíru a skládal melancholické melodie. Jeho život byl plný příběhů – od malířských vernisáží přes filmové natáčení až po divadelní výstupy, kde dokázal improvizovat do poslední vteřiny.

Konec po jeho způsobu

Lékaři ho varovali, že má zpomalit, ale Josef Hlinomaz neuměl žít napůl. V roce 1978 odjel s přáteli na dovolenou k moři do tehdejší Jugoslávie. Po snídani si šel zaplavat, vypil kávu, típl cigaretu a pronesl svou poslední větu: „A teď už můžete jít do pr…“ O pár minut později zemřel na infarkt. Bylo mu 63 let.

Jeho poslední film Lvi salónů měl premiéru až po jeho smrti. Josef Hlinomaz po sobě zanechal stovky rolí, desítky obrazů a nespočet vzpomínek. Zůstává symbolem poctivého herectví, lidskosti a umělecké duše, která se nikdy nepřizpůsobila.

Nesmrtelný svéráz českého filmu

Josef Hlinomaz byl všechno, jen ne průměrný. Rád provokoval, často přeháněl, ale vždycky byl opravdový. V době, kdy se herci snažili být uhlazení, on zůstal svůj – hlučný, drsný, upřímný. A možná právě proto je dodnes tak živý.

V hospodách se dodnes vypráví historky o jeho gurmánských výstupech, mezi sběrateli kolují jeho obrazy a filmoví fanoušci se s úsměvem vracejí k jeho scénám. Něžný barbar, rváč se štětcem a cigaretou – Josef Hlinomaz zůstává jedním z nejautentičtějších umělců, které kdy český film měl.