Nejošklivější český herec: Hrál padouchy, lotry, zloděje, členy gangu

I Karel Effa patřil k hercům, kteří marně celý život čekali na velkou filmovou roli. Nakonec právě díky výraznému obličeji dokázal i malým rolím dát něco navíc a lidé si je pamatovali. Když měl příležitost, bral do ruky kytaru a podobně jako Vladimír Menšík, i on bral jako své poslání bavit nejen diváky, ale i herecké kolegy.  Jen když došlo na sport, byl tento skalní fanoušek fotbalu nekompromisní. Nejlepším fotbalovým týmem byla Slavie, a o tom nežertoval.

Na roli podvodníků a lotrů režiséři nenašli lepšího kandidáta

Výrazná tvář s ostře řezanými rysy a výrazným nadprůměrně velkým a zakřiveným nosem a charakteristicky zbarvený hlas ho předurčily pro komický obor na jevišti a před kamerou. Jako lidový bavič dokázal podtrhnout s nadsázkou veselou mysl, nesmělost, romantickou povahu i vychytralého uličníka a především pošramocený charakter lotrů rozmanitého druhu i kalibru.

O svém původu nic nevěděl

Často se stává, že lidé, kteří mají stále snahu bavit ostatní, neprožili zrovna veselé události a Effa byl takovým člověkem. Narodil se v roce 1922 s příjmením Effenberger a jméno i obličej s výrazným skobovitým nosem napovídaly, že má zřejmě židovské předky. To se však nikdy nedozvěděl. Na svět přišel jako nemanželské dítě a byl odložen do výchovy do náhradní rodiny do Březových Hor u Příbrami. Žádné vazby s biologickými předky neměl a nežil ani v době, kdy by je podle DNA mohl vysledovat.

Po ukončení docházky do obecné školy absolvoval obchodní akademii v Berouně, ale rozhodně neměl v plánu dělat úředníka. Na to měl příliš dobrodružnou povahu, možná po skutečných rodičích.

Sotva mu bylo osmnáct, narukoval v Hradci Králové do protektorátního vládního vojska a skončil na italské frontě. Tam se mu podařilo přeběhnout ke spojencům a vstoupil do Československé zahraniční armády. Válka mu nebránila v tom, aby účinkoval ve vojenských kabaretech při I. československé samostatné brigádě v Itálii, a po osvobození se ještě zdržel jako četař-aspirant v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého.

Až v Semaforu byl konečně spokojený

První divadlo, kde se objevil po odchodu do civilu, bylo Divadlo satiry a už tam si ho všimli filmaři. Šibalské oči, zakřivený nos a komický hlas jednoduše nešlo přehlédnout a byl žádaný do komedií, operet a parodií.

Další zkušenosti sbíral v Divadle Státního filmu a v Hudebním divadle Karlín. Po jedné sezóně u Wericha se stal členem legendárního Semaforu, kde zůstal až do smrti.

O velké tragikomické roli snil marně

Před kameru se poprvé postavil v roce 1947 jako závodčí v dramatu Uloupená hranice. Další zapomenutou rolí byl plavčík Pobříslo v romantickém psychologickém dramatu Františka Čápa Znamení kotvy. Ve filmu hrála i Hana Vítová, a to mu určitě pomohlo k dalším nabídkám. Nakonec si s Barrandovem plácl natrvalo a do poloviny osmdesátých let se objevil ve více než osmdesáti filmech různých žánrů. Lidé si ho nejspíše vybaví jako proradného královského zrádce v pohádce Pyšná princezna, jako zákeřného pistolníka Pancho Kida ve westernové parodii Limonádový Joe aneb Koňská opera nebo špeha v komedii Adéla ještě nevečeřela.

V americkém filmu Miloše Formana Amadeus z roku 1984 vytvořil optickou podobu divadelní postavy Leporella z Mozartovy opery Don Giovanni. S filmem se rozloučil o rok později úlohou principála v Jakubiskově pohádce Perinbaba.

Neodmítal ani role v seriálech. Zahrál si například svatebního fotografa v první epizodě 30 případů majora Zemana, pana Mánka ve dvou dílech projektu podle scénáře Jana Otčenáška a Oldřicha Daňka Dnes v jednom domě. Mihnul se v Nemocnici na kraji města či Klapzubově jedenáctce. Naposledy stanul před televizní kamerou krátce před svou smrtí jako Pažout ve třech dílech pohádkové série Václava Vorlíčka Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek. Tam už si diváci všimli, že v důsledku podávání léků se velice změnil.

Do hereckého nebe se vydal v červnu 1993, krátce po jednasedmdesátých narozeninách.