Jiří Kodet: Šlechtic bez erbu, bonviván bez peněz a herec, na kterého se nezapomíná

Narodil se do rodiny, kde o slavná příjmení nebyla nouze

Někteří lidé musí celý život bojovat o pozornost. Jiří Kodet měl opačný problém. Narodil se 6. prosince 1937 do rodiny, jejíž rodokmen připomínal učebnici českého divadla. Steimarové, Budilové, Kolárové. Kam se člověk podíval, tam nějaká herecká, režisérská nebo divadelní legenda. Kdyby se tehdy rozdávaly genetické předpoklady pro umění na příděl, Kodetova rodina by zřejmě vyčerpala normu pro půl republiky.

Jenže vyrůstat ve stínu slavných předků není vždy výhra. Malý Jiří byl od dětství živelný, vzdorovitý a plný energie. Učitelé z něj šíleli, rodiče si s ním nevěděli rady a školní kázeň byla pojmem, kterému odmítal rozumět. Nakonec skončil dokonce v klášterní škole salesiánů určené pro problémové chlapce. Tam měl získat disciplínu. Jak se později ukázalo, nepodařilo se to.

Když život rozdává rány, neptá se na slavné příjmení

Dětství Jiřího Kodeta nebylo ani zdaleka tak pohádkové, jak by se mohlo zdát. Rozvod rodičů, nové vztahy, nevlastní sourozenci a následně politické události, které obrátily život celé rodiny vzhůru nohama, zanechaly na budoucím herci hluboké stopy. Když jeho nevlastní otec Jaroslav Juhan emigroval do zahraničí, následky dopadly na všechny. Matka přišla o angažmá v Národním divadle, rodina o majetek a Jiří o pocit bezpečí.

Právě tehdy začal vnímat svět jako místo plné zrad. A možná i proto si po celý život vytvářel vlastní realitu. S oblibou tvrdil, že pochází ze šlechtického rodu. Když mu někdo připomněl, že jeho dědeček byl obyčejný pekař, dokázal tuto informaci s aristokratickou elegancí odmítnout. Fantazie byla jeho útočištěm a často také způsobem, jak si dodat sebevědomí.

Možná právě proto působil celý život trochu jako postava z románu. Měl šarm starého světa, mluvil vytříbeně, pohyboval se s noblesou a dokázal během několika minut přesvědčit okolí o čemkoli. Včetně toho, že jeho rodokmen sahá až k české šlechtě.

Herec, kterému komunisté přidělili nálepku

K herectví mířil navzdory všem překážkám. Na DAMU se dostal až napotřetí, protože jeho původ nebyl pro tehdejší režim zrovna doporučením. Studium dokončil, ale diplom nikdy nezískal. Odmítl totiž složit zkoušku z ruštiny. To byl krok typický pro Jiřího Kodeta – možná nepraktický, ale dokonale vystihující jeho povahu.

Ani po škole neměl ustláno na růžích. Ve filmových materiálech byl veden jako představitel psychicky labilních, morálně pochybných nebo přímo záporných postav. Režiséři v něm viděli floutky, sukničkáře a buržoazní výkvět společnosti. Zatímco jiní herci hráli kladné hrdiny, Kodet dostával role mužů, kterým by rodiče své dcery raději nepředstavovali. On si však z nepřízně systému dokázal udělat přednost. Později s oblibou říkal, že se snažil z každého padoucha udělat lidskou bytost. I záporné postavy dokázal zahrát tak, že divák chápal jejich motivace a někdy jim dokonce držel palce.

Matka jeho talentu nevěřila

Jen málokdo ví, že Jiří Kodet mohl být legendárním Limonádovým Joem. Ano, tím neomylným pistolníkem, kterého si dnes nikdo nedokáže představit jinak než v podání Karla Fialy.

Kodet se na roli poctivě připravoval. Studoval scénář, sledoval americké westerny, piloval jízdu na koni a těšil se na velkou příležitost. Do celé věci zasáhla jeho matka Jiřina Steimarová, která režisérovi doporučila jiného herce. Výsledek zná celé Česko. Karel Fiala se stal filmovou legendou a Jiřímu zůstala jen další životní historka o tom, jak mu štěstí proklouzlo mezi prsty.

Činoherní klub našel svého krále elegánů

Skutečný domov našel v pražském Činoherním klubu. Právě tam naplno rozvinul svůj talent a vytvořil řadu nezapomenutelných divadelních rolí. Na jevišti působil přirozeně, suverénně a zároveň nebezpečně. 

Stejnou energii přenášel i před kameru. Objevil se v desítkách filmů a seriálů. Hrál třeba v legendárním Vyšším principu, v kriminálce Smrt talentovaného ševce nebo v Pelíšcích. Objevil se i v populárních seriálech jako je Nemocnici na kraji města, Sanitka i 30 případů majora Zemana. Vždy dokázal přitáhnout pozornost, i když měl na plátně jen několik minut prostoru.

Přitom nebyl klasickým krasavcem. Přitažlivost Jiřího Kodeta vycházela z osobnosti. Měl charisma, které se nedalo naučit ani natrénovat.

Pelíšky z něj udělaly nesmrtelnou legendu

Mladší generace si Jiřího Kodeta spojuje především s rolí přísného otce Krause v Pelíšcích. Právě tato postava mu přinesla obrovskou popularitu a definitivně ho zařadila mezi herecké legendy.

Jeho výstupy s plastovými lžičkami, americkým snem a nezapomenutelnými rodinnými hádkami zlidověly. Málokterá česká filmová postava se tak hluboce zapsala do paměti několika generací. Přitom Kodet v ní vlastně využil mnoho ze své vlastní povahy. Tvrdohlavost, výbušnost, sebevědomí i specifický smysl pro humor. V mnoha okamžicích hrál sám sebe.

Okouzlující i nesnesitelný. A právě proto nezapomenutelný

Jiří Kodet byl muž protikladů. Ti, co ho znali, o něm tvrdí, že dokázal být galantní i vzteklý, velkorysý i ješitný, okouzlující i nesnesitelný. Miloval pozornost, rád si přikrášloval vlastní život a hvězdné manýry mu nebyly cizí. Jenže právě díky těmto vlastnostem byl tak jedinečný.

Jeho život připomínal filmový scénář plný zvratů, zklamání, velkých lásek i nečekaných vítězství. Rozuměl lidem, kteří bojují sami se sebou, protože podobný boj vedl celý život.

Od jeho smrti uplynulo dvacet let. Přesto stačí jediná replika z Pelíšků, několik minut na obrazovce nebo vzpomínka na jeho nezaměnitelný hlas a je zřejmé, že Jiří Kodet z české kultury nikdy nezmizel. Takové osobnosti vlastně nikdy neumírají, jen se postupně mění v legendy.