EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR s Alešem Petrášem: Od McMurphyho přes Profesora T. k dabingu. Role, které ho změnily, a cesta dál

Výrazným milníkem byl už McMurphy v Přeletu nad kukaččím hnízdem, kterého hrál ve 24 letech a za kterého získal divácké ocenění. Později přišly velké úkoly v Mladé Boleslavi i na Vinohradech, role v Profesoru T., Anatomii života, Smyslu pro tumor, filmu BANGER. nebo Mazel a tajemství lesa. Každé prostředí přitom vyžaduje jiný druh soustředění, energie i odvahy. Právě rozdíly mezi jevištěm, kamerou a hlasovou prací chceme v rozhovoru otevřít co nejkonkrétněji.

Do rozhovoru se promítne také jeho vztah k hlasu, dabingu a audioknihám, práce s emocemi, tréma, herecké chyby, reakce publika i role, které by si jednou chtěl zahrát. Dotkneme se i jeho současného rozhodnutí pokračovat bez stálého angažmá, ale především jako další kapitoly kariéry: co chce jako herec zkusit, co už dělat nechce a podle čeho dnes pozná nabídku, která ho opravdu láká.

1. Když se vrátíte k úplným začátkům, vybavíte si roli nebo okamžik, kdy jste si poprvé řekl: teď už se opravdu cítím jako herec?

 Nevybavuji si, že bych kdy přemýšlel o jiné profesi. Vždycky jsem věděl, že se chci vydat touto cestou. Chodil jsem 13 let na dramaťák, hrál jsem odmalička v mosteckém divadle a naprosto přesně jsme věděl, co jednou budu psát do kolonky „Povolání“. Znejistil jsem sám sebe jen jednou, a to když mě nevzali na DAMU, to bolelo. Zpětně to ovšem hodnotím kladně, protože jsem se hlásil už ve třeťáku na střední a jsem rád, že jsem si mohl v klidu dodělat maturitu. Další rok už mě přijali do Brna na JAMU a já se stěhoval přes celou republiku. I tohle odloučení od rodiny vnímám pozitivně, rychleji jsem dospěl. V posledním ročníku jsem dostal tolik nabídek na angažmá do divadel z různých koutů republiky, že jsem věděl, že u divadla zůstanu.

2. McMurphyho v Přeletu nad kukaččím hnízdem jste hrál už ve 24 letech. Co vám tahle velká role tehdy dala a v čem vás naopak prověřila?

Pro mě byl McMurphy zásadní hned z několika důvodů. Zaprvé jsem se po škole vrátil do Mostu a měl jsem potřebu divadlu splatit to, co mi dalo. A zadruhé jsem se při tomto zkoušení potkal s režisérem Pavlem Khekem. To setkání pro mě bylo úplně zásadní. Absolutně mě pohltil svou divadelní vášní a pracovitostí. Sedli jsem si natolik, že jsem se rozhodl po roce z angažmá v Mostě odejít a následovat Pavla do Mladé Boleslavi. Cítil jsem, že kariérně je to správné rozhodnutí. Ale abych se ještě vrátil k McMurpymu. Byla to láska na první přečtení, role, ze které jsem schopen do dneška trochu čerpat. Jeho ryzost, odvaha, drzost a vášeň. Repliku „Aspoň jsem to zkusil“ si často připomínám. Je důležité se v životě nebát a dělat těžká rozhodnutí. Zrovna teď jsem jedno takové nelehké rozhodnutí udělal, když jsem se rozhodl odejít z angažmá z Divadla na Vinohradech.

3. Hrál jste Biffa ve Smrti obchodního cestujícího, Kristiána v Cyranovi i další výrazné postavy. Která role vás lidsky nebo herecky zasáhla nejvíc a proč?

Rolí, které jsem v té době považoval za zásadní, je spousta. Rozhodně to byl již zmiňovaný McMurphy, pak rozhodně František v Romanci pro křídlovku, takový český Romeo. Já jsem těch milovníku moc nehrál, tenhle byl první a tedy zásadní, a moc rád na něj vzpomínám. Na Cyrana jsem odborník, v Boleslavi jsem hrál Kristiána, bylo to velmi úspěšné představení v režii Pavla Kheka. Současně s tím jsem hrál Ragenoa v Cyranovi ve Spolku Kašpar v Divadle v Celetné, kam jsem hned po škole nastoupil a kde vlastně hraju dodnes. Zaskakoval jsem v Celetné i Kristiana. A nakonec jsem párkrát zaskakoval stejnou roli v Chebu. Cyrano je můj oblíbený titul a přeju si, abych si jednou mohl lepit jeho nos i já.

Pak určitě musím vzpomenout na role ve hrách Martina McDonagha - Valen v Osiřelém západu a Bartley v Mrzákovi inishmaanském. Miluju jeho humor, jeho zápletky a situace, charaktery postav. Bartleyho hraju také podruhé. Poprvé to byla moje absolventská role na JAMU a od roku 2015 hrajeme Mrzáka v Celetné.

Dále pak Popelka nazaretská, kterou hrajeme už 8 let s paní Milenou Steinmasslovou každé Vánoce, a kterou naprosto milujeme. Je to nádherně strávený adventní čas v divadle, protože těch repríz máme v prosinci třeba i 10. Diváci chodí na představení opakovaně, nosí nám dárky, vánočky a pijeme společně svařák. S paní Milenou byla radost pracovat. Mám verše moc rád a troufám si říct, že díky Mileně umím s verši i dobře zacházet.

Těch rolí je opravdu víc, nerad bych nějakou mou oblíbenou opomněl. Algernon v Jak je důležité míti Filipa, Kleant v Lakomci, kterého jsem hrál taky dvakrát - v Divadle na Vinohradech a v Kalichu (hrajeme dodnes), Noe v Obchodníkovi s deštěm, kterého jsem hrál na Vinohradech. Max v Opilých, Malý Charley v Srpnu v zemi indiánů a Peel v Protokolu. To byly moje zásadní role v Celetné, kde jsem potkal moje životní kamarády a hlavně vzory a skvělý kolegy.

4. Co se vám děje v hlavě pár minut před premiérou? Převládá soustředění, nervozita, nebo už po letech dokážete trému úplně vypnout?

Nemám moc rád premiéry, ani jako herec, ani jako divák. Ta nervozita je cítit všude a jestli někdo říká, že nervózní není, tak je to podle mě blázen. A premiérové publikum není úplně regulérní, z velké části jde o kamarády a příbuzné, kteří hercům fandí. Jestli herec a celé představení obstojí, se ukáže až v průběhu repríz. Takže v pozice herce se před premiérou nejradši zavřu v šatně a když jsem jako divák, tak rozhodně nelezu za herci do zákulisí.

5. Zažil jste na jevišti chvíli, kdy se něco zásadně pokazilo a bylo nutné okamžitě improvizovat? Jak jste z té situace vybruslil?

Jéje (smích), jsou inscenace, většinou samozřejmě komedie, kdy je lehká improvizace na denním pořádku, a někdy to pomáhá udržet herce ve střehu, aby nehrál na autopilota.

Občas ale nastanou situace, kdy víte, že musíme dohrát a ideálně tak, aby si divák nevšiml, že brečíte smíchy. Některé z nich jsou nepublikovatelné.

6. Dokáže publikum během jednoho večera změnit způsob, jakým roli hrajete – třeba tempem reakcí, tichem nebo energií v sále?

Samozřejmě, to napojení je naprosto zásadní. Buď diváci s vámi chtějí jít, chtějí poslouchat, bavit se, být s vámi, a nebo prostě ne. Naprosto klasický příklad jsou představení pro školy. Když se vám nepodaří studenty nadchnout, hrát pro ně bývá utrpení. Na druhou stranu, když si studenty získáte, energie, kterou vám to vrátí, je obrovská. Zažil jsem to nedávno v Divadle na Vinohradech při představení Lakomce. Najednou vypadl proud na celých Vinohradech a my měli blackout. Ale protože jsme to nechtěli odpískat, vzali jsme mobily a svítili si na sebe, studenti se přidali a najednou vznikl nezapomenutelný zážitek jak pro nás, tak pro diváky.

7. Profesor T. byl vaše první velká televizní příležitost. Z čeho jste měl před kamerou největší respekt a co vás na natáčení překvapilo?

Cítil jsem velký respekt z neznáma, já jsem do té doby prakticky nic nenatočil. Měl jsem ale obrovské štěstí na kolegy, Jitku Schneiderovou, Sarah Prachařovou a Pavla Řezníčka, a hlavně na režiséra Tomáše Mašína. Byl jsem v dobrých rukách a z výsledku jsem byl nadšený.

8. Co vás práce před kamerou naučila, co vám divadelní zkušenost dát nemohla? Musel jste se třeba naučit emoce mnohem víc tlumit?

Jsem typ herce, který má rád velké emoce, velká gesta, velké scény, divadelní sytost a znělost. To u kamery úplně používat nemůžu a je potřeba nacházet jinou techniku, jiné výrazové prostředky. Na kameře může mít každé mrknutí nebo hluboký nádech svůj význam a je třeba nad tím přemýšlet. Před časem jsem se připravoval na jedny velké kamerové zkoušky a oslovil jsem na pomoc hereckou koučku Lenku Olšanovou. Díky ní jsem objevil nový úhel pohledu a další věci, ve kterých se mohu zlepšovat. Od té doby s ní spolupracuji na všech projektech a je to velice příjemné a přínosné.

9. Co je pro vás herecky náročnější – zahrát silnou emoci naplno, nebo ji před kamerou naopak potlačit tak, aby byla stále čitelná?

Nemyslím si, že by pro mě bylo něco těžší. Jak jsem už říkal, silné emoce mám rád. Na divadle je třeba velké emoce různými výrazovými prostředky zvětšit a na kameru to samé zkomprimovat. Když je emoce pravdivá a ne uměle vyrobená, dá se zhustit líp.

10. Stalo se vám někdy, že jste k roli zpočátku neměl vztah nebo vám neseděla, ale během zkoušení jste si k ní úplně změnil postoj?

Někdy se stane, že se už dopředu těšíte na zkoušení, ale pak se to prostě nesejde, nezaklapne to do sebe, a výsledek skončí za očekáváním. Ale stalo se mi i to, že jsem šel na první čtenou zkoušku s tím, že se ne úplně těším a výsledek mě pak bavil. Divadlo je kolektivní záležitost, takže je super, když to do sebe všechno zapadá.

11. Je nějaká role nebo typ postavy, kterou byste si chtěl jednou zahrát bez ohledu na věk, konkrétní divadlo nebo médium?

Chtěl bych si ještě jednou zahrát McMurphyho z Přeletu nad kukaččím hnízdem, pak Valmonta z Nebezpečných známostí, Richarda III, cokoli od McDonagha, a nebo vlastně cokoli, co by byla nějaká výzva, která by mi dělala radost. Při zkoušení rád zkoumám a ohmatávám své hranice a hledám možnosti. Řekl bych, že nejsem typ herce, který si to chodí na zkoušky odkroutit. Rád nad rolí přemýšlím. Občas si tahám práci i domů, z čehož moje rodina šílí (smích).

12. Je nabídka, kterou jste v minulosti odmítl a později si říkal, že jste ji možná měl přijmout? Co tehdy rozhodlo?

Ano, musel jsem pár projektů odříct, převážně z časových důvodů.

Asi nejnáročnější rozhodování pro mně bylo hned po škole, kdy jsem dostal nabídek na angažmá hned několik a nevěděl jsem, do kterého kouta České republiky se chci odstěhovat :-)

Další náročné rozhodování bylo teď, kdy jsem si musel vybrat jestli zůstanu v angažmá na Vinohradech nebo se vydám na volnou nohu. Řešil jsem to v sobě asi rok a půl.

Z natáčení mě jedna nabídka, kterou jsem odmítnul, mrzí do dnes. Bylo to tenkrát kvůli divadlu. Neuměl jsem si dupnout a říct, že tohle prostě točit chci, ne jen kvůli penězům, ale kvůli příležitosti. Nakonec se v divadle posunula premiéra, takže bych to natáčení zvládl, ale už za mě měli náhradu. To mě tenkrát mrzelo hodně! Nicméně mě tahle zkušenost naučila, že když něco chci, mám si za tím stát.

13. Co je pro vás náročnější – dabing, kde se musíte přesně trefit do obrazu, nebo audiokniha, kde naopak celý svět vytváříte pouze hlasem?

Rozhodně audiokniha. Je náročnější na přípravu i na soustředění. Sice mám větší prostor pro svou tvorbu, protože se nemusím trefovat do žádného časového kódu, ale zároveň jsem po čtyřhodinové nahrávací frekvenci sedřený, jak kdybych skládal metrák uhlí. U dabingu je to především o technice, která se dá, máte-li předpoklady, vytrénovat. Dnes se dabing dělá rychle. Kolikrát nadabujete hlavní roli ve filmu za hodinu, takže si cením toho, když se dostanu k roli, kde si mohu dovolit více hledat a situaci si s hercem na plátně i zahrát.

14. Stává se vám, že vás lidé poznají jen podle hlasu? Vybavíte si reakci posluchače nebo diváka, která vás opravdu pobavila či překvapila?

Podle hlasu mě nepozná ani vlastní mamka :-) Dělám celkem dost voiceoverů v reklamách a zatím je vždycky překvapená, když jí někdo řekne, že mě slyšel.

15. Po letech ve stálém angažmá se teď vydáváte vlastní cestou. Na jaký typ práce, role nebo spolupráce se v téhle nové etapě těšíte nejvíc?

Na svobodu, na možnost vybírat si práci, na výzvy a na úkoly, které mě posunou. A doufám, že taková práce přijde.

16. Kdyby vám zítra přišla nabídka, kterou byste bez dlouhého rozmýšlení přijal, jaká role, žánr nebo projekt by v ní musely být?

Miluju hraní na letních scénách, takže bych určitě neodmítl nabídku z některých openairů. Měl jsem období, kdy jsem celé léto trávil pro všech možných hradech a zámcích, kde jsme s Kašparama hráli Romea, Cyrana a Othella. Teď mám na letním repertoáru jen Formana, kterého jsme na nazkoušeli na Letní scéně musea Kampa a občas zaskakuju za Honzu Cinu na Shakespearovských slavnostech.

Co se natáčení týká, nepohrdnul bych žádným filmem, minisérii ani dlouhodobým seriálem, ale úplně nejradši bych si zahrál v pohádce. Na prince už se necítím, ale jako král, vodník nebo čert bych měl co nabídnout (smích).