Zapálila ústav, ale její příběh skončil úplně jinak. Jak dopadla skutečná Eva z Requiem pro panenku?

Film, na který se nezapomíná

Noc z 1. na 2. listopadu 1984 se zapsala do historie jako jedna z nejtragičtějších událostí, která se odehrála v československých ústavech sociální péče. V Měděnci v Krušných horách tehdy vypukl požár, při němž zemřelo 26 chovanek. Veřejnost se o tragédii v době komunistického režimu dozvěděla jen velmi omezeně. Až po pádu režimu se k případu začaly vracet další informace a právě z něj později vznikl jeden z nejvýraznějších českých filmů počátku devadesátých let.

Requiem pro panenku natočil Filip Renč v roce 1991 jako svůj režijní debut. Film měl premiéru 6. února 1992 a v hlavní roli tehdy zazářila šestnáctiletá Aňa Geislerová jako Marika Fárová. Snímek měl mimořádný divácký ohlas a podle Českého rozhlasu se v roce 1992 stal nejnavštěvovanějším českým filmem. Renč později vzpomínal na fronty před pražským kinem Lucerna, které se táhly až na Václavské náměstí.

Film získal řadu ocenění a jeho drsný příběh se vryl do paměti diváků natolik, že si jej mnozí dodnes spojují přímo se skutečnou tragédií v Měděnci. Jenže tady začíná rozdíl mezi filmem a realitou. Marika nebyla skutečná Eva. Renč si z reálného případu vzal základní tragickou událost a vystavěl kolem ní výrazně dramatičtější příběh. Skutečný osud dívky, která požár založila, byl přitom mnohem složitější a jeho pokračování je možná ještě bolestivější než samotný film.

Dívka, která se do ústavu nehodila

Skutečná Eva Kováčová se do Měděnce dostala přibližně ve dvanácti letech. Ústav byl určen především pro dívky a ženy s mentálním postižením, Eva však podle pozdějších svědectví představovala úplně jiný případ. Měla za sebou velmi problematické dětství, pobyty v dětských domovech, útěky i konflikty. Sama později hovořila o násilí, které v dětství zažívala.

V Měděnci se její problémy ještě více prohlubovaly. Utíkala, ničila věci a dostávala se do konfliktů s ostatními chovankami. Personál podle pozdějších svědectví opakovaně upozorňoval, že Eva do zařízení tohoto typu nepatří, přesto zde nakonec strávila přibližně čtyři roky. Zdravotní sestra Marie Plevková po letech vzpomínala, že zaměstnankyně žádaly nadřízené o její přemístění, ale bez výsledku.

Tady se skutečný příběh od filmu začíná výrazně odlišovat. Renčova Marika působí jako citlivá mladá dívka, která se ocitne v prostředí, kam jednoznačně nepatří, a postupně se stává obětí brutálního systému. Filmový přehled ji popisuje jako čtrnáctiletou dívku traumatizovanou incestním otcem, která se dostává do ústavu pro mentálně postižené a stává se svědkem krutého zacházení s chovankami.

Skutečná Eva ale nebyla jednoduše filmovou hrdinkou, která by se vzepřela zlu a rozhodla se napravit nespravedlnost. Byla problémovou dospívající dívkou v systému, který si s ní nevěděl rady. A pak přišla noc, na kterou už nikdy nemohla zapomenout.

Jedna zápalka změnila život desítek lidí

V noci z 1. na 2. listopadu 1984 Eva zapálila obsah skříně v patře ústavu. Oheň se velmi rychle rozšířil a z malé místnosti se stala katastrofa, kterou už nikdo nedokázal zastavit. Eva později tvrdila, že když si uvědomila, co způsobila, upozornila personál a sama se zapojila do záchrany. Přesný průběh prvních minut ale zůstává v některých detailech sporný, protože její výpověď se v určitých bodech lišila od svědectví zaměstnankyň.

Jedno však jisté je. Budova nebyla na podobnou situaci dobře připravena. V době požáru v ní žilo kolem 75 svěřenkyň rozdělených do pěti oddělení a během noci měly službu pouze dvě pracovnice. Telefony byly zabezpečené a nebylo možné z nich okamžitě přivolat pomoc. Objekt navíc neměl nouzový východ.

Záchrana proto byla nesmírně obtížná. Některé ženy vůbec nechápaly, co se děje, některé se bránily vyvedení a další se dokonce snažily vracet do hořící budovy. Do plamenů se opakovaně vracel také číšník z nedalekého podniku. Podle svědectví se mu podařilo zachránit patnáct dívek a později za to dostal medaili Za statečnost.

Když byl požár konečně pod kontrolou, zůstalo uvnitř 26 mrtvých žen a dívek. Eva přitom zpočátku nebyla považována za hlavní podezřelou. Právě proto, že sama při evakuaci pomáhala, se pozornost vyšetřovatelů nejprve soustředila jinam. Po několika dnech se však přiznala.

Ve filmu je viník jasný, skutečnost byla složitější

Tady přichází jeden z nejzásadnějších rozdílů mezi Requiem pro panenku a realitou. Film vytvořil velmi výrazný kontrast mezi bezbrannou Marikou a krutými zaměstnankyněmi ústavu. Některé praktiky, které snímek zobrazuje, skutečně vycházejí z vyšetřování a pozdějších svědectví. Filmový příběh je ale mnohem černobílejší než skutečnost.

Josef Klíma, jehož reportážní zpracování se stalo jedním z podkladů pro Renčův film, později zjistil, že při vyšetřování případu došlo k manipulacím s některými fakty. Zaměstnankyním ústavu se následně omluvil. Neznamená to, že by v zařízení k nepřijatelnému zacházení nedocházelo. Některé vychovatelky byly skutečně potrestány. Soud ale řešil jejich zacházení se svěřenkyněmi, nikoli odpovědnost za samotný požár a smrt 26 žen.

Film tak z tragické skutečnosti vytvořil silný příběh o oběti a vzpouře. Realita ovšem neměla tak jednoduché rozdělení na hodné a zlé. Problémů bylo mnohem více, od personálního podstavu přes nevhodné podmínky v budově až po otázku, proč se Eva vůbec ocitla v zařízení určeném pro jiný typ klientek.

Eva dostala pět let. Ve vězení ale zůstala déle

Eva byla jako mladistvá odsouzena za obecné ohrožení k pěti letům vězení. Za mřížemi nakonec strávila delší dobu kvůli dalším násilným činům a na svobodu se dostala až v roce 1993. Bylo jí tehdy kolem pětadvaceti let a za sebou měla nejen tragédii, při níž zahynulo 26 lidí, ale také roky ústavní péče a vězení.

Ani tím však její příběh neskončil. Po propuštění se jí ujal jezuita František Lízna, který jí poskytl pomoc a zázemí. Eva se v devadesátých letech rozhodla pro tranzici, začala žít jako muž a přijala jméno René Lízna. Její další život se přitom znovu dostal do velmi těžké situace.

Několik let žil René s partnerkou, ale po rozpadu vztahu se jeho stav zhoršil. Znovu založil požár, tentokrát v bytě, čímž ohrozil další lidi. Skončil proto v psychiatrické nemocnici v Brně. Příběh, který kdysi začal jednou zápalkou v Měděnci, se tak děsivě zopakoval.

Skutečný konec byl ještě smutnější než ten filmový

V červenci 2014 odešel šestačtyřicetiletý René z brněnské psychiatrické nemocnice na vycházku. Už se nevrátil. Mezi Černovicemi a Židenicemi vstoupil do kolejiště a zemřel pod vlakem. Policie jeho smrt vyšetřovala jako sebevraždu. Od požáru v Měděnci tehdy uplynulo téměř třicet let.

Zde se osud skutečné Evy definitivně odděluje od filmové Mariky. Requiem pro panenku končí jako působivé filmové drama o dívce, která se ocitla v nelítostném prostředí a jejíž vzdor vyústil v tragédii. Skutečná Eva ale žádný filmový happy end neměla. Po požáru následovalo vězení, další problémy, změna identity, nový požár, psychiatrická léčba a nakonec smrt.

Film přitom sehrál obrovskou roli v tom, že se na Měděnec nezapomnělo. Právě díky němu znají tragédii desetiletí po jejím vzniku další generace. Zároveň je ale dobré si při jeho sledování připomenout, že nejde o dokumentární rekonstrukci. Je to umělecké dílo inspirované skutečným případem, v němž tvůrci řadu událostí změnili a dramatizovali.

Za filmovou Marikou proto zůstává skutečná Eva. Dívka, která v šestnácti letech škrtla zápalkou, ale její život pokračoval dál, plný nepochopení, odsuzování a nenávisti. Následky svého činu si nesla dalších téměř třicet let. A zatímco filmová hrdinka zůstala navždy zachycena v několika desítkách minut filmového příběhu, skutečná Eva pokračovala v životě, který byl po Měděnci ještě mnohem složitější. Její konec pak přišel daleko později a za okolností, které jsou možná nejtragičtější tečkou za celým skutečným příběhem.

Film si můžete připomenout třeba na Oneplay.