Requiem pro panenku: Skutečný příběh dívky, který byl inspirací pro film provázelo hororové dětství už ve vlastní rodině

Požár, který byl založený v roce 1984 v sociálním ústavu v Měděnci na severu Čech způsobil smrt 26 pacientek. Za požárem stála Eva Kováčová (později René Lizna), kterou ve filmu ztvárnila Aňa Geislerová. Život této nešťastné bytosti skončil po útěku z brněnské léčebny při tragickém neštěstí na kolejích pod projíždějícím vlakem v roce 2014.

Evu Kováčovou nepotkalo v životě vůbec nic dobrého. Jako nechtěné dítě v chudé romské rodině putovala krátce po porodu do sklepa, kde měl její život skončit. Jenže zasáhla náhoda, a tak putovala do kojeneckého ústavu. V šesti letech se vrátila bohužel do rodiny. Už tak složitý život ji komplikovala skutečnost, že se necítila dobře ve svém těle. Trpěla úzkostí a návaly agresivního chování. Ještě jako dítě ji začal znásilňovat otec, a právě tady začíná děj filmu.

Eva utekla z domu a otce udala. Jenže pro udavačku nebylo doma místo a přes zastávku ve sklepě, kam byla matkou vykázaná, skončila v Chomutově na sociálce. Tak došlo k omylu a poměrně bystré děvče skončilo ústavu pro mentálně postižené dívky, které se ve většině případů nedokázaly ani samostatně najíst.

Z ústavu nebylo úniku a život dívek nikoho nezajímal. Byly „uklizené“ před společností. Poměry v ústavu nebyly nejlepší a Eva tam život nezvládala. To vyústilo v tragédii, která v dívčině hlavě měla vysvobodit všechny týrané dívky. Eva chtěla ústav vypálit.

Tragédie, která se tam spolu se založeným požárem stala, se objevila v tisku pouze v několika větách. Eva skončila ve vězení. Film, který vznikl na základě jejího příběhu viděla, ale nebyla spokojená s hereckým obsazením hlavní postavy. To, že byly vychovatelky vyobrazené jako bezcitné bestie, ji nevadilo. Podle ní to odpovídalo skutečnosti, ale pravdu už asi nikdo přesně nezjistí.

Ve třinácti letech měla Eva pravděpodobně lesbický vztah s jednou šestatřicetiletou vychovatelkou, která ji slibovala, že si ji vezme domů. Požár vznikl v den, kdy dívce oznámila, že jí to manžel nedovolí.

Eva uváděla, že ji vychovatelky připoutaly k rozžhavenému topení, zavírali do sklepa, nebo stříkaly studenou a horkou vodou. Nakonec nezkrotné chovankyni byly podávané uklidňující prášky, které však nechávala v čaji. Jenže zbytky dostávalo prase a když pořád spalo, bylo vychovatelkám jasné, co se děje. Na řadu přišly uklidňující injekce, po kterých nemohla chodit a slintala. Takovou injekci doslala i v osudný den. Než začala působit, stihla zapálit noviny ve skříni.

Když Evě došlo, že většina dívek před požárem neuteče, zalarmovala vychovatelky, ale bylo už pozdě a uklidňující injekce začala působit. Probrala se třetí den po požáru, kdy na ni byla uvalena vazba.

Ve vězení měla být pět let, ale kvůli agresivní povaze se jí trest prodlužovat. Ven se dostala na amnestii Václava Havla v roce 1993. Nikoho neměla a nikdo divoké Romce pomoc nenabídl. Až na jezuitského pátera Františka, který byl pověstný tím, že zachraňoval ztracené duše. Právě s jeho pomocí se během pěti let z Evy stal René. Ani pro pátera nebylo soužití snadné a byl rád, když René v průběhu přeměny na muže utekl k jeho švagrové Aleně. Žil s ní 10 let, než mu utekla do Kanady.

Smutek vyřešil po svém a zapálil společný byt. Ohrozil tak všechny obyvatele domu. Před vězením ho zachránily lékařské posudky a skončil na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny, odkud vedla jeho cesta při útěku pod rozjetý vlak.

Renč, který vylíčil ústav jako dům hrůzy, vždy uváděl, že se pouze nechal inspirovat a film je umělecky zpracovaný. Místní lidé a pracovníci ústavu pro jeho umění nenašli pochopení.

Ve vysílání 13.9. večer na ČT2.