Film Pramen otevírá bolestivou kapitolu československých dějin. Aňa Geislerová bojuje se svědomím v jednom z nejočekávanějších filmů roku

Když o rodičovství rozhodoval stát

České a slovenské filmy se v posledních letech stále častěji vracejí k tématům, která byla po desetiletí vytlačována na okraj společenské debaty. Pramen patří k těm projektům, které se nebojí otevřít jednu z nejcitlivějších a dosud ne zcela uzavřených kapitol československých dějin – problematiku sterilizací romských žen, které byly v minulosti často prováděny bez plného informovaného souhlasu pacientek. Film režiséra Ivana Ostrochovského přitom neusiluje o jednoduché odsudky ani o historickou přednášku. Místo toho nabízí komorní lidské drama o ženě, která postupně začíná pochybovat o světě, v němž dosud žila.

Děj je zasazen do poloviny osmdesátých let. Hlavní hrdinka Ingrid, kterou ztvárnila Aňa Geislerová, pracuje jako gynekoložka v okresní nemocnici. Na první pohled vede spořádaný život. Má respektované zaměstnání, jisté společenské postavení a dlouholetou praxi. Ve skutečnosti je však uvězněná ve vyčerpávajícím manželství a stereotypu každodenní práce. Přivádí na svět děti, provádí interrupce a podílí se také na sterilizacích romských žen. Věří přitom, že jedná správně a v souladu s tehdejšími pravidly. Teprve nečekané přátelství s mladou sanitářkou Agátou začne narušovat její dosavadní jistoty.

Hlavní hrdinka není padouch

Právě způsob, jakým tvůrci přistupují k postavě Ingrid, dělá z Pramene mimořádně zajímavý film. Nejde totiž o příběh jednoznačného padoucha ani hrdinky bojující proti režimu. Ingrid je součástí systému. Dodržuje pravidla, plní své povinnosti a dlouho nepřemýšlí o tom, jaké důsledky její práce může mít pro životy jiných lidí.

Film tak otevírá mnohem univerzálnější otázku. Jak snadné je stát se součástí mechanismu, jehož důsledky si odmítáme připustit? A kdy přichází okamžik, kdy už člověk nemůže dál předstírat, že nevidí, co se kolem něj děje?

Podle dostupných informací není Pramen vystavěn na dramatických soudních procesech nebo velkých politických projevech. Mnohem více sází na atmosféru, psychologii postav a pozvolnou proměnu hlavní hrdinky. Divák tak sleduje především její vnitřní boj mezi profesní loajalitou, osobním pohodlím a probouzejícím se svědomím.

Aňa Geislerová v jedné z nejsilnějších rolí posledních let

Aňa Geislerová patří dlouhodobě k nejvýraznějším herečkám českého filmu a Pramen jí nabízí mimořádně náročnou příležitost. Její Ingrid není postavou, která by si získávala sympatie okázalými gesty nebo emotivními výstupy. Naopak. Většina důležitých rozhodnutí se odehrává pod povrchem a stojí na drobných změnách v pohledu na svět.

Právě takové role bývají pro herce nejnáročnější. Nejde jen o to postavu zahrát, ale především pochopit její motivace a rozpory. Ingrid není černobílá. Je produktem své doby, svého vzdělání i systému, ve kterém vyrostla. Aňa Geislerová proto nehraje pouze lékařku z osmdesátých let. Ztvárňuje člověka, který se musí vyrovnat s poznáním, že dobré úmysly nemusí automaticky znamenat správné činy.

Vedle Geislerové se ve filmu představí také Simona Boledovičová, Eva Mores, Vlad Ivanov, Éva Bandor nebo Attila Mokos. Tvůrci vsadili na mezinárodní koprodukci Slovenska, České republiky a Maďarska, která filmu dodává širší středoevropský rozměr.

Film, který nechce jen připomínat minulost

Pramen však není důležitý pouze proto, že se vrací k historickým událostem. Jeho síla spočívá především v tom, že otevírá debatu o odpovědnosti jednotlivce vůči systému. Ukazuje, jak snadno mohou být lidské osudy podřízeny rozhodnutím úřadů, zákonů nebo institucí a jak obtížné bývá rozpoznat hranici mezi povinností a morální odpovědností.

Možná právě proto patří Pramen mezi nejočekávanější české a slovenské filmy letošního roku. Není to snímek, který by chtěl diváky šokovat prvoplánovými scénami nebo rychlými emocemi. Místo toho nabízí citlivý a znepokojivý pohled na dobu, kdy stát zasahoval do těch nejintimnějších oblastí lidského života. A připomíná, že některé otázky minulosti stále čekají na své definitivní zodpovězení.

Na slovíčko s Aňou Geislerovou

Během vašeho bohatého hereckého života vám prošlo rukama velké množství scénářů. Co vás oslovilo na scénáři filmu Pramen?

Za prvé mě zaujal Ivan Ostrochovský. Jeho Služebníci byli něčím neobvyklým, ten film na mě velmi zapůsobil. No a scénář Pramene mě dostal. Popis otřesných událostí skrytých v něčem úplně jiném. A samozřejmě postava ženy, která je nejednoznačná, nečitelná a přesto jí rozumíme. Nebo se aspoň pokusíme.

Ingrid je žena, která přijíždí na Slovensko se svým manželem a postupně se ocitá v prostředí, které je čím dál tísnivější. Jak jste její příběh četla vy?

Já ji vnímám jinak. Je to na svou dobu nezvykle ambiciózní, přesto realistka, a ve své profesi velmi pragmatická žena. Ale její vnitřní svět je úplně odlišný. Je svým způsobem zakletá sama v sobě a až osobní pouto s Agátou ji vysvobozuje.

Vaše postava působí velmi křehce, ale zároveň vnitřně silně. Jak jste hledala její charakter?

Film jsme točili pět let a za tu dobu se měnil nejen scénář, ale i  já jsem točila spoustu jiných projektu. To, co mě provázelo po celou dobu, byly dvě režijní poznámky Ivana. „Ingrid je nesmírně znuděná, protože má vlastně všechno, ale zároveň nic.“ A hlavně: „Nechci vidět, jak zlý člověk páchá zlo, ale jak se stane, že i dobrý člověk v rámci systému zlu napomáhá.“ A to mi stačilo.

Ve filmu je hodně emocí ukrytých pod povrchem. Jak náročné je hrát postavu, která často mlčí a své pocity nedává najevo?

Já to miluju. Každý máme svůj vnitřní svět, který pořád jede, pořad se v nás něco odehrává. Mozek reaguje neustále a pokud člověk cítí se svojí postavou, automaticky v hlavě nastává tahle nová linka pocitů a otazníků. A kontextu. A to samé se děje v hlavě diváků. Nemusí se všechno říct a popsat. Film je o vizualitě. 

Ve filmu působíte velmi civilně a úsporně. Jak probíhala spolupráce s Ivanem Ostrochovským při hledání hereckého výrazu?

Ivan je one of a kind. Minulý týden jsme si vyměnili zhruba tuto konverzaci. „Jsem si všiml, že jsi docela hezká. Možná bychom mohli natočit ještě jeden film.“ A já odepsala: „No tak jo, už jsem si na tebe po pěti letech zvykla.“ A tomuhle já říkám ryzí porozumění. Je to nejsvobodnější tvůrce, kterého znám.

Měla jste při přípravě role nějaké konkrétní inspirační zdroje – dobové materiály, skutečné příběhy nebo osobní vzpomínky?

Můj tchán a tchyně pracovali v oboru a mnoho informací mi pomohlo doplnit si obraz a osobní prožitky. Ale zároveň pro moji postavu bylo jakési vlastní limbo podstatnější než reálná faktografická příprava.

Ve filmu se objevují i neherci. Jak tato kombinace ovlivnila natáčení a hereckou energii?

Práce s neherci je vždycky výzva. A Simona Boledovičová, která hraje Agátu, je fantastický talent. Je citlivá, je odvážná a velmi trpělivá. Bylo krásné ji vidět růst v průběhu natáčení. Jak lidsky, tak herecky. A jinak si myslím, že Ivan je odborník na práci s neherci. My, takzvaní „profíci“, se musíme přizpůsobit a naladit na autenticitu neherců a to je skoro vždycky přínos.

Jak jste pracovala se vztahem Ingrid a jejího manžela? A jak se vám vůbec pracuje s partnery, které ztvárňují cizinci? 

Vlad je legenda. Já jsem za setkání s ním velmi vděčná. Je to oproti tomu, jaké kruťasy hraje, ten nejpozitivnější člověk co znám. Vždycky s úsměvem, vždycky podporující. Máme společného agenta v Londýně, a tak jsme se v průběhu let setkávali i mimo natáčení a zkoušeli uhodnout, jak dlouho budeme ještě točit tenhle film. A Vlad si celých těch pět let kvůli tomu držel plnovous. Je to neuvěřitelný herec. A umí se naučit jakoukoliv řeč bez přízvuku! Naše postavy ve filmu se vyvíjely. Moc věcí ubylo a moc přibylo, ale vztah těch dvou je částečně o porozumění, respektu a zároveň zvláštním druhu odcizení, který nastává v párech, kde nejsou děti.

Co pro vás bylo během natáčení nejsilnějším momentem?

Natáčení v romské osadě u Rimavské Soboty. Považuju to za neuvěřitelně silný zážitek. Bylo to na jednu stranu strašné. Na druhou jsem tam ale cítila neskutečnou vřelost, otevřenost a čistotu mysl, jak to jen Romové umí. To, že jsme chytili blechy a museli jsme se adaptovat na až středověký zápach, to bylo vedlejší. Člověk by vždycky měl nejdřív zkusit aspoň nahlédnout do kultury, která je mu cizí, než si ji dovolí soudit, měnit nebo dokonce odsuzovat k zániku.

Čím je podle vás tento film aktuální pro dnešní publikum?

Zažila jsem to v životě už několikrát, že mi umělecké dílo jako film, kniha nebo dokument skrze osobní příběh člověka, na kterého jsem se mohla emocionálně napojit, umožnilo skutečně pochopit a prožít to, co mi v realitě přišlo jen jako další tragická zpráva. Hrůzu toho, co prožívají lidé na uprchlických lodích ze Sýrie, jsem probrečela se seriálem BBC. Co znamená žít v Afghánistánu, mi ukázaly knihy Khaleeda Hoseiniho. A nám se možná podaří divákům popsat ten děsivý historický fakt, že někdo rozhodne o vašem osudu za vás bez vás a ani to nepovažuje za problém. Ingrid až díky poutu s Agátou pochopila, jak závažného koloběhu je součástí. Ale tohle se možná děje nám všem. Dokud nenajdeme osobní propojení, nedokážeme se vcítit do problému druhých. Pramen je pro mě právě ten příběh, který to možná zprostředkuje…

Film PRAMEN jde do kina 16. července.