Řezník, který všechno sežral, byl ve skutečnosti legendární režisér. Herce dokázal vyděsit i rozesmát

Zanechal výraznou stopu jako herec

Když se ve Slavnostech sněženek objeví řezník Karel a s naprostou samozřejmostí prohlásí, že všechno sežere, divák obvykle ani netuší, že se před kamerou objevil režisér Jiří Krejčík. Muž, který celý život stál za kamerou a rozhodoval o každém detailu svých snímků, si jednoho dne prostě stoupl před objektiv a vytvořil jednu z nezapomenutelných postav Menzelova filmu. Kromě řezníka Karla si ho diváci později vybavili také jako profesora Stárka v Pelíšcích.

Jeho skutečná kariéra ale byla mnohem rozsáhlejší. Krejčík patřil k režisérům, kteří se nebáli pustit do vážného dramatu, satirické komedie ani společensky citlivého tématu. Natočil Vyšší princip, Svědomí, Svatbu jako řemen, Pension pro svobodné pány nebo Božskou Emu. Filmový přehled o něm píše jako o tvůrci známém precizností, pečlivou přípravou a schopností velmi přesně pracovat s herci.

Původně chtěl být pilotem

K filmu přitom nepřišel úplně klasickou cestou. Narodil se 26. června 1918 v Praze a v mládí ho lákalo létání. Dokonce absolvoval zkoušky do vojenské letecké školy v Prostějově. Nakonec se rozhodl pro techniku a nastoupil na ČVUT. Jenže po uzavření vysokých škol nacisty v roce 1939 musel studium přerušit. Pracoval jako úředník a postupně se dostal do barrandovských ateliérů jako statista. A právě tam se rozhodl, že film nebude jen přivýdělek, ale jeho život.

Během války začal natáčet krátké reklamní, osvětové a dokumentární filmy. Po osvobození se dostal k samostatné režii a v roce 1947 debutoval filmem Týden v tichém domě podle Jana Nerudy. Už jeho raná tvorba ukázala, že nemá zájem pouze plnit zadání. Zajímaly ho lidské charaktery a střet jednotlivce s prostředím, které na něj tlačí. To se později stalo jedním z charakteristických znaků jeho tvorby.

Jedním z nejsilnějších důkazů jeho režijního talentu se stal Vyšší princip z roku 1960. Film vycházel ze stejnojmenné povídky Jana Drdy a zachycoval události z období heydrichiády. Předlohu si Krejčík vyhlédl už krátce po válce a scénář podle Filmového přehledu vznikal dlouhých patnáct let a několikrát se přepracovával. Výsledkem bylo drama, které dodnes patří k respektovaným filmům československé kinematografie.

S Werichem to nebyla žádná selanka

Jedna z jeho nejslavnějších pracovních epizod se týká filmu Císařův pekař a pekařův císař. Krejčík se podílel na scénáři a přípravě projektu a původně měl film také režírovat. Jenže spolupráce s Janem Werichem, který byl zároveň spoluautorem scénáře, představitelem hlavní dvojrole a vedoucím tvůrčího kolektivu, začala velmi rychle skřípat.

Podle vzpomínek popsaných v novějším portrétu se oba muži přeli mimo jiné o styl hereckého projevu. Krejčík chtěl po Werichovi civilnější hraní, zatímco Werich se obával, že bez větší teatrálnosti nebude film dostatečně vtipný. Napětí postupně rostlo a jejich vztah rozhodně nezůstával pouze u profesionální výměny názorů. Nakonec režii převzal Martin Frič.

Krejčík měl navíc pověst člověka, který se rozhodně nebál říct svůj názor. A někdy ho říkal velmi nahlas. Právě tahle vlastnost se s ním táhla po celou kariéru. Někomu imponovala jako důkaz tvůrčí zásadovosti, jiným lezla pořádně na nervy.

Za kamerou chtěl mít všechno pod kontrolou

Krejčíkův režijní rukopis byl založený na důkladné přípravě. Filmový přehled ho charakterizuje jako tvůrce s mimořádnou schopností připravit scénář, promyslet film do detailu a přesně obsadit jednotlivé role. Jenže právě tady vznikal rozpor mezi jeho profesní precizností a lidskou pověstí. Když někdo podle něj práci odbyl nebo narušoval jeho představu o výsledku, dokázal reagovat prudce.

O jeho údajně cholerické povaze proto začaly kolovat nejrůznější historky. Některé byly zjevně nadsazené, jiné vycházely z konkrétních vzpomínek jeho kolegů. Český rozhlas například připomíná pověst režiséra, který měl dokonce škrtit herečky. Jenže Božidara Turzonovová, jež s ním natočila čtyři filmy, podobnou zkušenost neměla. Když ji pozvali na konkurz, připravovala se prý na nejhorší. Dokonce si vyhlédla stojan od reflektoru, aby měla po ruce něco, čím by se případně bránila. Nakonec však nic podobného nebylo potřeba. Krejčík se k ní choval velmi slušně a natáčení podle jejích vzpomínek probíhalo v pohodě.

Turzonovová navíc nabídla mnohem zajímavější vysvětlení jeho povahy. Podle ní nebyl problém v tom, že by si liboval v šikanování herců. Byl jednoduše posedlý svou prací a nesnášel, když někdo podle něj kazil něco, co se snažil vytvořit co nejlépe. Když ho rozčílilo něčí lajdáctví, uměl být opravdu ostrý. Herečka ale jeho motivaci chápala.

Jedna z bizarnějších historek se odehrála při natáčení filmu Čintamani & podvodník v roce 1964. Krejčík potřeboval při scénách na nádraží přeřvat skutečné vlaky a nechal si proto přinést megafon. Jenže technika selhala. Pokyny nebyly pořádně slyšet, režisér se rozzlobil a praštil megafonem o zem. Rekvizitář stojící vedle něj následně utrpěl poranění rtu a celá věc skončila až u lidového soudu. Krejčík byl nakonec odsouzen k veřejné důtce za „brutální napadení“.

Jeho manželka měla zašívárnu

Tady se dostáváme k historkám, kvůli nimž si Jiří Krejčík vysloužil téměř komediální pověst i mimo filmové studio. Herec Jiří Sovák ho popisoval jako člověka, s nímž rozhodně nebylo snadné žít. Podle jeho vzpomínky měla Krejčíkova manželka v bytě dokonce zvukotěsnou spíž, kam se schovávala, když bylo doma příliš veselo. Sovák tvrdil, že tam mohla v klidu plést a měla tam také jídlo.

Sovák přidal i další neuvěřitelnou historku. Při zdobení vánočního stromku měl Krejčík své dcery tak dlouho instruovat, kam přesně jednotlivé ozdoby pověsit, až vzaly pánev určenou na řízky a vyhnaly ho s ní z domu. Režisér pak podle této historky chodil zasněženým městem a díval se do oken, kde se slavily Vánoce. Zní to jako scénář absurdní komedie, ale přesně takový obraz po sobě Krejčík u některých kolegů zanechal.

Jeho pověst ho neopustila ani v pozdějších letech, kdy už sám před kamerou vytvořil několik drobných, ale velmi výrazných rolí. Ve Slavnostech sněženek se stal nenasytným řezníkem Karlem a jeho postava patří k nejpamátnějším komickým epizodám filmu. Podle tradované historky měl během natáčení dokonce zasahovat do režie Jiřího Menzela. Když jednou zvolal „Stop“, Menzel mu připomněl, že film režíruje on. Krejčíkova odpověď měla být typicky krejčíkovská: „To jo, ale blbě!“

Na druhé straně se Krejčík dokázal postavit před kameru i bez jakékoli režijní autority. V Pelíšcích si zahrál profesora Stárka, který se pokouší uklidnit situaci mezi cholerickým Jiřím Kodetem a jeho okolím.

Jeho kariéru ovlivnila i politika

Krejčíkův profesní život přitom nebyl jen sledem úspěšných filmů. Po roce 1968 se jeho osud výrazně proměnil. Tehdy se o okupaci Československa dozvěděl během pobytu v Itálii a rodina postupně řešila i otázku, zda raději nezůstat v cizině. Nakonec se vrátil, ale normalizační režim mu dal velmi rychle najevo, že s jeho postoji nebude mít příliš trpělivosti. Jeho filmová práce proto postupně řídla. Ještě v sedmdesátých letech natočil Božskou Emu, jeden ze svých nejvýraznějších pozdějších filmů, ale posledním jeho celovečerním režijním projektem se stal Prodavač humoru z roku 1984. Poté už z filmovou režií skončil, přestože žil další téměř tři desetiletí.

Ani tehdy ale nezmizel úplně. Objevoval se v dokumentech, věnoval se pedagogické práci a na FAMU byl později jmenován docentem a profesorem. V roce 1998 získal Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu.

Dožil se pětadevadesáti let

Jiří Krejčík zemřel 8. srpna 2013 v Praze, bylo mu 95 let. Za sebou zanechal pozoruhodnou filmografii i pověst člověka, o kterém snad každý herec znal nějakou historku. Oficiální filmové zdroje ale připomínají především něco jiného: jeho preciznost, cit pro charaktery a schopnost vytvořit silný film z literární předlohy.

Jednou ho vidíme jako režiséra Vyššího principu a Božské Emy a jako muže, který dokázal svůj film promyslet do posledního detailu. Podruhé jako nenasytného pana Karla ze Slavností sněženek, který se cpe, až to vypadá, že praskne. A mezi těmito dvěma obrazy se ukrývá skutečný Krejčík: mimořádně náročný, pracovně posedlý a podle některých svědků výbušný člověk, který dokázal vyvolávat strach i obdiv zároveň.