Životní lásky a kariéra herečky Jany Hlaváčové

Od roku 1964 hrála na scéně Národního divadla v Praze, kde se seznámila se svým druhým osudovým mužem Luďkem Munzarem. Za sebou už měla první velkou lásku s kolegou z plzeňského divadla Jiřím Michným. Jana se vdávala brzy a na doporučení lékařů měla jako velmi mladá dítě. Osud ji však podrobil těžké zkoušce a brzy ovdověla a s dcerou Terezou zůstala sama.

Po příchodu do Národního divadla nezůstal její půvab bez povšimnutí. Luděk Munzar byl ale v té době ženatý s loutkoherečkou Naděždou Musílkovou, se kterou měl dceru Johanu. S Janou tak kolem sebe kroužili, ale ani jeden z nich nebyl připravený na tak zásadní životní krok. To se změnilo v okamžiku, kdy Munzarova manželka i s dcerou emigrovala.

Do nového vztahu šli oba velmi opatrně. Tereza si na náhradního otce rychle zvykla, a to byl impuls k tomu, aby se z nich stala úplná rodina. Soužití však nebylo nijak ideální, protože Jana žila v jedné domácnosti s matkou, která jí pomáhala s Terezou, když zůstala sama.

V okamžiku, kdy do jejího života přišel další muž, soužití s matkou začalo skřípat. V okamžiku, kdy Jana otěhotněla, to bylo už k nevydržení. Matka se jí pletla do výchovy a zazlívala jí, že s příchodem dalšího dítěte bude Tereza odstrkovaná a Luděk se bude zajímat jen o své dítě.

Jana si tak musela vybrat mezi matkou a partnerem a nebylo to pro ni lehké, protože měla celý život matku po svém boku. Nerozešly se v dobrém a obrečela to. Na druhé straně ale tušila, že by neustálé roztržky nebyly pro její manželství dobré a mohla by o vztah přijít. Matka jí „zradu“ dlouhé roky nemohla odpustit, spokojené manželství však Janě vše vynahradilo.

Luděk byl blázen do aut a do letadel a i přesto, že se o něj bála, prožili spolu celou řadu dobrodružství a strávili spolu krásných 55 let.

Herečka Jana Hlaváčová už se sice stáhla do ústraní a v 84 letech má celou řadu zdravotních problémů, ale svou pověst skvělé herečky stále má. V Národním divadle v době své největší slávy neměla mezi ženami konkurenci a vytvořila celou řadu krásných rolí. A to ji na DAMU vzali až na druhý pokus. Když se hlásila poprvé, byla hrozně hubená a vzhledem připomínala s tmavými vlasy a velkými rty černocha. U přijímacích zkoušek jí řekli, že pro její typ nebudou role, a pokud to myslí s hraním vážně, musí hlavně přibrat. Když se dostavila za rok, hodně na sobě zapracovala a už jí nebylo co vytknout.

Po škole se v divadle v Plzni ani neohřála a už po ní sáhlo Národní divadlo v Praze. Zůstala mu věrná až do roku 1989, kdy se změnilo vedení, se kterým nesouhlasila, a tak odešla do Divadla na Vinohradech. Tam byla až do okamžiku, než zjistila, že není schopná se naučit texty. V tichosti odešla do důchodu.

Pro televizní diváky zanechala celou řadu krásných rolí. Tu první hereckou příležitost jí dal režisér Zdeněk Podskalský v komedii Kam čert nemůže, kde se objevil Horníček, Sovák, Brodský nebo Hrušínský. Právě tento film jí otevřel dveře k dalším příležitostem.