Když jsem poprvé viděla Discopříběh, můj život se obrátil naruby. Vdala jsem se přesně podle scénáře

Pamatuju si to jako dnes

Ve frontě před kinem jsme s holkami probíraly, co si dáme po filmu za zmrzlinu, a vůbec jsme netušily, že si domů poneseme zárodek životní revoluce. Discopříběh byl něco úplně jiného než to, co jsme do té doby znaly – barvy, hudba, emoce, trochu rebelské, a přitom tak romantické. A taky ten soundtrack! Dodnes mi stačí pár tónů písničky „Nonstop“ a jsem zpátky na začátku.

A pak přišel on. Doslova z plátna

O pár dní později jsme šly na školní diskotéku. A tam stál Pavel. Měl stejný účes jako hlavní hrdina, černé džíny, bílou košili a pohled, který říkal:

Já jsem ten, koho jsi včera viděla v kině. Byla jsem ztracená. Začali jsme spolu chodit. A i když naši říkali, že je to jenom „dětská láska“, já věděla své. Tancovali jsme spolu na Michala Davida, četli si potají romantické básničky a plánovali, jak utečeme z vesnice a budeme žít v Praze. Nebo aspoň v Mostě, odkud pocházím.

Přesně jako ve filmu

Všechno bylo jako podle scénáře. Pamatujete si scénu, kdy Rudla bere Evu na projížďku v autě svého otce, zatímco jim v autě hraje kazeta s Michalem Davidem? My jsme měli totéž. Jen místo Mazdy to byla Škoda 120 L a místo kazety jsme měli rádio, ale pocit byl stejný – svoboda, mládí, láska.

Dokonce jsme jednou utekli z plesu, protože mi Pavel řekl, že „tyhle lidi mě stejně nezajímají, pojď, jedeme pryč“. Stejná věta jako ve filmu. Odjeli jsme autobusem na chatu jeho tety, kde jsme poprvé zůstali přes noc jen sami dva. Byl to náš vlastní „Discopříběh na pokračování“.

Svatba jako vystřižená z filmu

Po maturitě jsme se vzali. Na malém zámku, kde hrála živá kapela a kamarád se skutečně převlékl za Rudlu z filmu – šusťáková bunda, igelitka a kapsy plné bonbónů. Moje šaty byly po mamince, závoj z půjčovny a v očích jiskra, která říkala: Tohle je ten můj Discopříběh.

A víte co? I ta pověstná hádka mezi Rudlou a Evou kvůli tomu, že jí neřekl celou pravdu, se u nás odehrála. Po roce manželství jsem zjistila, že Pavel tajně utrácí za autodíly. Ale stejně jako ve filmu, i u nás to dobře dopadlo. Dnes se tomu smějeme a říkáme, že náš život měl víc pokračování než Discopříběh 2.

Zůstalo nám to dodnes

Ten film nás provází dodnes. Naše děti ho znají nazpaměť, i když si občas ťukají na čelo, proč se nám zrovna Discopříběh tak vryl do života. Ale pak si z legrace pustí „Pár přátel stačí mít“ a najednou zpívají s námi. I náš nejmladší syn jednou přišel na maturitní ples v džínové bundě a mrknul na mě přes rameno se slovy:

Mami, dneska jedu podle scénáře.

A mě úplně zamrazilo.

Každý rok si s Pavlem děláme malý rituál – 14. února, na Valentýna, si pustíme Discopříběh a dáme si sklenku červeného vína. On mi pokaždé řekne: „To díky tomu filmu jsem tě poznal.“ A já si vždycky uvědomím, že i když jsme si prošli různými těžkostmi, naše láska měla od začátku tu správnou dávku bláznivosti, přesně jako ta Rudly a Evy.

Na půdě máme ještě kazetu s původní nahrávkou, i když už ji nemáme na čem přehrát. A v šuplíku leží zažloutlý lístek z kina z toho prvního dne – Kino Moskva, 17. října 1987, 16:00. Nedávno jsem ho ukázala vnučce a ona se zeptala: „Babi, a jaký byl ten film?“ Usmála jsem se a odpověděla:

Takový, po kterém mi začal úplně nový život.