České filmové stereotypy, které se opakují pořád dokola

Submisivní packal a dominantní hysterka

Stačí se podívat na prakticky jakoukoliv moderní českou komedii a uvědomíme si, že moderní vlastně vůbec není, ačkoli se snaží cpát divákům pod nos všelijaká témata rezonující současnou společností, jako je náhradní mateřství nebo vztah ve třech.

Tvůrci totiž zároveň spoléhají na taková prostředí a témata, která českého diváka do kina spolehlivě nalákají, a uchylují se k léty prověřeným zápletkám a postavám. Protože koneckonců, proč jde český divák do kina na komedii? Aby si odpočinul, trochu se pobavil, hlavně nemusel moc přemýšlet a měl možnost sžít se s hlavními hrdiny. Ostatně řeší v životě stejné problémy jako oni, takže je mu to jednoduše blízké.

Takřka v každé takové komedii se tedy setkáme s neschopným a submisivním troubou, nešikovným, značně zmateným, nad nímž pevnou rukou vládne jak manželka, tak matka. Zmíněná žena semetrika je jeho neopomenutelným protějškem – upjatá hysterka a panovačná vládkyně domácnosti. Partnera s oblibou peskuje, zatímco nesnesitelná tchyně, další populární stereotyp a klasický komediální prvek, mladým věčně kecá do života a neustále všechno kolem sebe kriticky komentuje. Stačí vzpomenout na Troškovy Kameňáky nebo trilogii Slunce, seno, ačkoli tam byly tyto komické prvky žádoucím základem všeho.

Zlatý venkovský člověk a zloduch z velkoměsta

Odjakživa v českých filmech platí také ostrý kontrast mezi intelektuálními Pražany a rázovitými, dobrosrdečnými obyvateli buranského venkova. Už za časů Boženy Němcové se romantizovala chudoba a obyčejný venkovský člověk. Babička vyzařuje moudrost, zatímco typický český Honza nebo Švejk možná příliš rozumu nepobral, ale přesto mívá mnohem příjemnější přívlastky než bohatý podnikatel z velkoměsta, zpravidla arogantní snob či tunelář. Tady se dá připomenout i skvělá komedie Vesničko má středisková.

Dalším známým stereotypem je to, že česká komedie staví daleko častěji na trapnosti než na situační komice a inteligentních, humorných dialozích.

Postavy se dostávají do choulostivých situací, v jakých by se nechtěl ocitnout nikdo z nás. Zpravidla to zahrnuje nahotu před veřejností a ponižující tělesné zvuky. Může tohle dnes ještě někoho skutečně rozesmát?

Ne že by naše kinematografie nemohla za svou dlouhou historii nabídnout i komedie kvalitní, to by samozřejmě bylo přehnané a nepravdivé tvrzení. Bývaly jistě doby, kdy měly šmrnc a genialitu. Pak jsou tu také filmy typu U mě dobrý nebo Pupendo s jistým hořkosladkým tónem, kdy hlavní hrdinové nemají mnoho peněz, rozpadají se jim vztahy nebo se potýkají s jinou životní krizí, ale nakonec to dobře dopadne. A to je stereotyp, o který český divák naopak stojí – po všem tom trápení šťastný závěr a smíření.