Zlatá labuť: Nejzáhadnější ženou v seriálu byla sekretářka ředitele Magdalena Praxlová, tichá a nebezpečná žena

Zlatá labuť: Nejzáhadnější ženou v seriálu byla sekretářka ředitele Magdalena Praxlová, tichá a nebezpečná žena
Pamatujte, že každý komentář bývá zprávou o komentujícím.
Děkujeme za vaše komentáře.
Bouchner by nikdy neměl takovou moc a sebejistotu, kdyby se v jeho stínu nepohybovala zamlklá a nenápadná Praxlová, která mu za všech okolností kryla záda. Nikdo až donedávna netušil proč.

Ředitelé si za své sekretářky vybírají dva typy žen. Ty krásné a ty pracovité. Magdalena Praxlová do těchto pravidel nezapadala. Ač je představitelka této role Gabriela Míčová v reálu pohledná žena, v této roli ji nebylo dopřáno svůj přirozený půvab ukázat. Pracovitá sice byla (zase tolik toho dělat nemusela), ale ohromovala absolutní věrností ke svému šéfovi. To dlouho nikdo nechápal. Nebyli milenci, nebyli přátelé a ona by si pro svého šéfa snad nechala i vzít život. Proč?

Gabriela Míčová
Gabriela Míčová | Zdroj: Pavel Gwužď / Nextfoto a TV Nova

Teprve ke konci druhé seriálové řady bylo naznačeno, co za tímto nezdravým a nepochopitelným vztahem je.

Od Bouchnera to byl geniální tah, jak si získat loajální podřízenou. Sáhl do těch nejbídnějších a nejzoufalejších řad lidí. Jak ve vzteku zmínil, vytáhl Praxlovou z rasovny. Ne každý ví, co taková rasovna dělala, ale nic voňavého to nebylo.

Dříve neexistovaly útulky a místo nich bývaly za městem pohodnice čili rasovny. Ty plnily funkci dnešních kafilérií. Likvidovali se v nich zbytky zvířecích zdechlin a jateční odpad. Svůj život zde také končili opuštění psi a občas i nějaká kočka, pokud byla odchycená. Co šlo, to se ještě zpracovalo. Kůže byly vydělávány, maso se někdy dávalo psům, kosti, parohy a paznehty se zpracovávaly na klíh a sádlo na mýdlo. Tato činnost s sebou nesla i nelibou vůni, prozrazující pohodnickou živnost na míli daleko. Lidem, kteří tuto činnost vykonávali, se společnost na míle vyhýbala a oni tak tvořili malou uzavřenou komunitu, kterou ostatní opovrhovali.

Pokud tedy Bouchner svou sekretářku vytáhl z takového prostředí, dal ji vzdělání a šanci na jiný a lepší život, zajistil si tak po svém boku člověka, který byl loajální na sto procent. A bylo to tak prosté. Praxlová viděla každý den, jakým manipulátorem a nebezpečným člověkem její šéf je. Moc dobře věděla, že by ji klidně mohl bez velkého úsilí vrátit tam, odkud ji vytáhl. A to nechtěla. K věrnosti ji poháněl strach.

Nakonec si asi zvykla, že se lidem v okolí Bouchnera dějí zlé věci, ale ona se za ně odpovědná necítila. Pracovala podle pokynů svého šéfa a za to měla dobré společenské postavení a plat. Ve své jednoduchosti ji nenapadlo, že se už dávno měla proti chování svého šéfa postavit. Byla věrná až do okamžiku, než do ředitelské kanceláře vpochodoval Václav Mach a postřelil se tak, aby nebylo pochyb, že to udělal Bouchner.

Zdroj článku:
  • Autorský text