Evropa tančila valčík a za dveřmi čekala katastrofa. Příběh posledního Vávrova filmu

Když se filmová legenda loučí s kariérou

Jen málokterý český režisér zanechal v domácí kinematografii tak hlubokou stopu jako Otakar Vávra. Za více než půl století natočil desítky filmů, vychoval generace režisérů a stal se jednou z nejvýraznějších osobností českého filmu 20. století. Když se na konci osmdesátých let pustil do natáčení historického snímku Evropa tančila valčík, bylo mu už téměř osmdesát let.

Málokdo tehdy tušil, že půjde o jeho poslední dokončený celovečerní film. Vávra se rozhodl rozloučit s kariérou tématem, které ho fascinovalo celý život – okamžiky, kdy se dějiny lámou a kdy několik rozhodnutí mocných dokáže změnit osud celých národů.

Nebyla to náhoda. Režisér se během své kariéry opakovaně vracel k historickým událostem a významným osobnostem. Tentokrát si vybral Evropu těsně před vypuknutím první světové války. Kontinent plný plesů, diplomatických jednání a zdánlivého klidu, pod jehož povrchem už doutnal konflikt, který měl změnit svět.

Evropa tančí, ale pod parketami už praská zem

Děj filmu diváka přenáší do let bezprostředně před sarajevským atentátem a následným vypuknutím první světové války. Na evropských dvorech se pořádají slavnosti, aristokracie si užívá poslední roky starého světa a politici věří, že situaci mají pod kontrolou.

Jenže právě v tom spočívá hlavní myšlenka filmu. Vávra ukazuje, že zatímco se mocní baví a řeší vlastní zájmy, pod povrchem se hromadí napětí, které nakonec vyústí v katastrofu globálních rozměrů.

Název Evropa tančila valčík tak není jen poetickou metaforou. Je ironickým komentářem společnosti, která odmítá vidět nebezpečí přicházející přímo před jejíma očima.

Právě tento motiv působí dnes překvapivě silně. Historici často upozorňují, že obyvatelé Evropy v roce 1914 vůbec netušili, že stojí na prahu války, která si vyžádá miliony obětí a navždy změní podobu kontinentu.

Hvězdy českého filmu v jedné historické fresce

Přestože film dnes nepatří mezi nejčastěji vysílané české snímky, obsazením připomíná přehlídku herecké elity.

Hlavní roli archiváře Václava Kavana ztvárnil Jiří Bartoška, tehdy už jeden z nejvýraznějších českých herců své generace. Vedle něj se objevili Rudolf Hrušínský jako císař František Josef I., Josef Vinklář v roli následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este, ale také Martin Růžek, Josef Somr nebo Jiří Adamíra.

Právě Rudolf Hrušínský patří mezi největší magnety filmu. Jeho ztvárnění stárnoucího císaře není okázalé ani teatrální. Naopak. Hrušínský dokázal panovníka zobrazit jako unaveného muže, který už možná tuší, že se svět kolem něj mění rychleji, než je schopen pochopit.

Dnes působí film zároveň jako cenný dokument herecké generace, která pomalu odcházela ze scény. Mnozí z protagonistů se už dalších velkých historických projektů nedočkali.

Film zrozený v době, kdy se hroutila jedna epocha

Na celém projektu je nejzajímavější okolnost jeho uvedení do kin. Premiéra proběhla 1. října 1989. Do sametové revoluce zbývalo pouhých několik týdnů.

Tehdy to nikdo netušil. Diváci chodili do kin na příběh o rozpadu staré Evropy, zatímco kolem nich se začínal rozpadat svět, ve kterém sami žili. Východní blok se otřásal v základech, v Polsku probíhaly zásadní politické změny, v Maďarsku padala železná opona a v Československu se schylovalo k událostem, které měly změnit běh dějin.

Z dnešního pohledu působí téměř symbolicky, že Vávrův poslední film vyprávěl právě o společnosti, která si neuvědomuje blížící se zlom. Mnozí filmoví historici v tom vidí nechtěnou paralelu s atmosférou podzimu 1989.

Stejně jako evropská aristokracie před rokem 1914 ani komunistické vedení netušilo, že konec jejich světa je už na dohled.

Kritici byli z filmu rozpačití, čas mu ale přidal nový rozměr

Po premiéře nebylo přijetí filmu jednoznačné. Kritici oceňovali pečlivou výpravu, kostýmy i historickou věrnost. Současně však upozorňovali, že snímku chybí dramatičnost a větší emocionální síla. Někteří recenzenti mu vytýkali, že příliš spoléhá na historická fakta a méně na lidské příběhy. Jiní poukazovali na to, že film působí spíše jako ilustrovaná učebnice dějepisu než strhující drama.

Jenže právě čas ukázal, že podobné hodnocení nemusí být úplně spravedlivé.

Dnes totiž diváci nesledují pouze příběh o roce 1914. Vidí také poslední film významného režiséra, který uzavíral jednu éru české kinematografie. A současně v něm nacházejí nečekané paralely s podzimem roku 1989.

Zapomenutý film, který stojí za nové objevení

Ve filmografii Otakara Vávry bývají častěji připomínány snímky jako Romance pro křídlovku, Kladivo na čarodějnice nebo Dny zrady. Evropa tančila valčík zůstává poněkud ve stínu slavnějších titulů. Možná neprávem.

Nejde o bezchybný film ani o velkolepou podívanou, která by konkurovala nejlepším historickým eposům světové kinematografie. Jeho síla spočívá v atmosféře, ve hvězdném obsazení a především v okolnostech jeho vzniku.

Je to film o konci jednoho světa, který se do kin dostal právě ve chvíli, kdy končil jiný. A právě proto je dnes mnohem zajímavější, než se mohlo zdát divákům na podzim roku 1989.

Když se dnes na Evropu tančila valčík podíváme s odstupem více než tří desetiletí, nevidíme jen historický film o první světové válce. Vidíme poslední tvůrčí gesto filmové legendy a zároveň zvláštní časovou kapsli zachycující okamžik těsně před jednou z největších změn moderních českých dějin.

Tento snímek si můžete vychutnat 2. června na CSFilmu v 16:00.