Všichni ho milovali, pak ho národ zatratil. Příběh herce Zdeňka Štěpánka mi připomněl, jak je lidská zloba krutá

Všechno, co musel prožít, ho muselo velice ovlivnit. Pokud to srovnáme s tím, jak se dnes mladí herci starají jen o to, aby se o nich psalo a mohli na sociálních sítích prezentovat kosmetiku nebo pleny, je to skvělý pohled na to, jak se doba strašně mění a s ní i herecká profese.

Zdeněk Štěpánek se narodil v roce 1896. S jeho jménem jsou spojené profese herce, režiséra, dramatika, autora knižních vzpomínek a scenáristy.

Kvůli povolání svého otce, hospodářského správce, se musel často stěhovat, a to nešlo dohromady se studiem. Po roce v reálce v Rakovníku se tak odebral k divadelní společnosti A. Marka a záhy se jako dobrovolník přihlásil do rakouské armády. Dlouho na frontě nebyl, ještě ten rok padl na ruské frontě do zajetí. To ale nebylo nic, co by nezvládl, a jednoduše uprchl. Na zastávce v Kyjevě pracoval jako kuchař, pekař, příručí nebo zpěvák. V roce 1918 se stal členem České družiny a členem Divadla československé armády na Rusi. V roce 1920 zvládl dlouhou cestu přes Sibiř, Čínu, Cejlon, Suez a Terst.

Po návratu domů byl chvíli v divadle v Kladně a odtud přes Vinohrady zamířil do Národního divadla, kde byl s nucenou přestávkou až do své smrti.

Vláda dělnického lidu

Po druhé světové válce nastupující vláda dělnického lidu musela všechny umělce prověřit a Štěpánek z toho nevyšel dobře. Na jeho hlavu padlo obvinění, že schvaloval okupační režim a hanobil práci zahraničního odboje. Měl se také setkat s Goebbelsem ve filmových ateliérech na Barrandově. To vše bylo v očích nastupující vládnoucí třídy neodpustitelné a disciplinární komise ho vyloučila z jakéhokoliv vystupování na koncertních a divadelních scénách Československé republiky. Byl předán soudu, tam však dokázal všechna obvinění vyvrátit a na podzim roku 1946 se mohl vrátit do Národního divadla.

Zdeněk Štěpánek je i dnes považovaný za jednu z nejvýznamnějších hereckých osobností 20. století. Měl výrazný vzhled a hlas a uplatnil se i v rozhlase, kde recitoval a předčítal dobovou literaturu.

Zažil toho v životě hodně, a to dokázal dát jako herec do svých postav. Uměl ztvárnit vnitřně rozervané muže, kteří svádí boj se svým osudem. Často se objevoval v rolích hrdinů s neutuchajícím temperamentem a nezdolnou vitalitou. Dnes by byl označován jako symbol mužství, herec, co je trochu furiant a skrývá hodně bolesti.

Přestože byl hlavně divadelním hercem, stihl si zahrát v 65 filmech, kde se často podílel na námětu a na scénáři. V padesátých a šedesátých letech vytvořil postavy stárnoucích mužů.

Byl otcem známé a oblíbené herečky Jany Štěpánkové (1934–2018), a herců Martina Štěpánka (1947–2010) a Petra Štěpánka (* 1948). Ze druhého manželství vzešla režisérka Kristina Taberyová (*1951).