Valentin Dobrotivý: Komedie, která nevěděla o strachu doby. Jak vznikal film, jenž divákům pomohl uniknout z temnoty heydrichiády

Když se v červnu 1942 objevila v českých kinech komedie režiséra Martina Friče a scenáristy Karla Steklého, nikdo nemohl tušit, jaké pnutí doprovázelo její vznik. Premiéra proběhla doslova pár týdnů po atentátu na Reinharda Heydricha, kdy se celé protektorátní obyvatelstvo ocitlo pod mimořádným tlakem a strachem. A přesto se film, který by jinak mohl působit jako prostá oddechová zábava, stal pro tehdejší publikum malým ostrovem normálnosti a úniku.

Frič i Steklý tehdy rozhodně neměli jednoduchou pozici. Protektorátní cenzura pracovala v nejvyšším režimu a filmaři byli pod přímým dohledem. O to podstatnější je fakt, že se jim podařilo natočit snímek, který ani v nejmenším nepůsobí zatíženě dobovou realitou. Naopak se v něm objevuje přesně ten typ jemného humoru a civilní lidskosti, který z Fričových filmů činí dodnes oblíbenou součást české kinematografie.

Valentin Plavec jako nejistý hrdina temných časů

Hlavní postavou příběhu je naivní, až bezelstný úředníček pojišťovny Valentin Plavec. Jeho osud rozjede zdánlivě nevinný kanadský žert dvou kolegů, kteří mu podstrčí falešnou výhru v loterii. Plavec uvěří, že se stal milionářem, a během několika dnů přehodnotí celý svůj životní styl. Zálohy, půjčky, nákupy, personál, auto v garáži. A také se objeví noví přátelé, kteří se kolem něj vyrojí hned, jakmile zavoní bohatství.

V titulní roli se objevil tehdy již velmi ceněný herec Oldřich Nový a jednu z rolí ztvárnil charakterový herec Jaroslav Marvan. A ačkoliv byl Nový tehdy vytížen natáčením jiných protektorátních filmů, vzpomínal později, že práce na této komedii pro něj byla vítaným odlehčením od těžké atmosféry doby.

Vedle něj zazářila Hana Vítová, která měla s Fričem mimořádně dobrý pracovní vztah. Vítová patřila k největším hvězdám tehdejšího filmu a její civilní, něžný herecký projev se ke komediím výborně hodil. Role Helenky, ženy, která zůstává Valentinovi věrná i poté, co se celý jeho falešný sen rozpadne, patří k jejím nejvděčnějším.

Kolegy šprýmaře Bejšovce a Voborníka ztvárnili Ladislav Pešek a Eman Fiala. Oba byli známí svým komediálním talentem a i tentokrát dokázali dodat filmu svéráznou hravost. Podle dochovaných vzpomínek ze štábu jim dokonce Frič často dovoloval improvizaci, což bylo u něj méně obvyklé. Pešek s Fialou toho dokázali využít a některé jejich dialogy prý na place vznikaly až během natáčení.

Natáčelo se rychle a tiše

Natáčení probíhalo během jara 1942 v atmosféře zvýšené opatrnosti. Frič byl známý tím, že pracuje rychle a efektivně, což se v té době ukázalo jako velká výhoda. Film se točil převážně ve studiu, aby se minimalizovaly komplikace s povoleními a vnějšími zásahy. Podle pamětníků panovala na place zvláštní směs úzkosti a humoru. Filmaři si uvědomovali, že vytvářejí něco, co má lidem alespoň na chvíli pomoct zapomenout na hrůzy mimo zdi ateliéru.

O technickou stránku se postarali osvědčení spolupracovníci: kameraman Václav Hanuš dodal filmu typickou vizuální čistotu protektorátní produkce a zvukový mistr Stanislav Vondraš dokázal i v omezených podmínkách uchovat čitelnost dialogů, která byla u komedie klíčová.

Divácký úspěch v době, kdy se lidé báli chodit do kin

Navzdory represivní době měla komedie nečekaně dobrý divácký ohlas. Lidé hledali únik a film o obyčejném člověku, který se nechá okouzlit příslibem milionu a nakonec zjistí, že pravou hodnotu má jen loajalita a charakter, fungoval dokonale. Valentin Plavec se stal jakousi metaforou pro každého, kdo se v temných časech snažil udržet osobní důstojnost.

Z dnešního pohledu je fascinující sledovat, jak moc se Fričově tvůrčí skupině podařilo odstínit dobovou realitu. Film působí jako čistá, svěží komedie nezatížená strachem ani politikou. Možná právě proto přežil svou dobu a stal se součástí zlatého fondu české kinematografie.

Ve vysílání ČT1 20.12. odpoledne.