Martin Finger z Ulice původně nechtěl být hercem. Toužil jít ve stopách Sherlocka Holmese

Hraje v divadle, filmech i seriálech a namlouvá audioknihy

Martin Finger, jeden z nejobsazovanějších českých herců současnosti, se narodil 16. prosince 1970 v Šumperku. Kromě toho, že hraje ve filmech i seriálech, působí také v divadle a rozhlase, rovněž načítá audioknihy (např. oblíbenou ságu o Zaklínači od Andrzeje Sapkowského nebo fantasy romány Juraje Červenáka). Zároveň je šéfem Činoherního klubu a jakožto divadelní herec obdržel dvě Ceny Alfréda Radoka. Za herecký výkon v dramatu Slovo (2022) režisérky Beaty Parkanové získal Křišťálový glóbus na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech.

Znát ho můžete i jako Evžena Šmýda z nekonečného seriálu Ulice nebo coby kapitána Plíška z Devadesátek. Zahrál si rovněž v seriálech Pět mrtvých psů (2016), Spravedlnost (2017), Princip slasti (2019), Linka (2019) ad. Zmiňme ještě alespoň filmy Vysoká hra (2020), Stockholmský syndrom (2020), Prvok, Šampón, Tečka a Karel (2021) nebo nejnovější Její tělo (2023).

V šestidílném komediálním seriálu Nádraží (2017), kde také spolupracoval na scénáři, se objevil po boku šumperského kamaráda Ondřeje Sokola, jenž daný seriál režíroval. S ním si v Šumperku docela odvážným způsobem zahrál i amatérské divadlo, když si ve druhé polovině 80. let ještě jako studenti poměrně hodně utahovali z komunistů. Tenkrát Martina Fingera vůbec nenapadlo, že by se mohl herectvím živit.

V dětství si zamiloval Sherlocka Holmese. Přál si být kriminalistou

Vcelku dlouhou dobu snil o práci kriminalisty. Začalo to vlastně docela nevinně a roztomile, když jako jedenáctiletý objevil příběhy o Sherlocku Holmesovi, kterým postupně zcela propadl. Jeho vášeň zesílila do takové míry, že se začal zajímat nejen o literaturu, nýbrž i o fakta, a strašně dlouho chtěl být kriminalistou. Začetl se též do světových dějin kriminalistiky a s oblibou sledoval seriál Dobrodružství kriminalistiky (1989–1993). Jak ale prozradil v pořadu Až na dřeň, je teď asi spíš rád, že se kriminalistou nestal a že si na něj může jenom hrát.

Přiznal, že byl vždycky tak trochu líný se učit. Šlo mu to samo do takové míry, že se nepotřeboval více snažit. Případně mu stačilo trochu zabrat až na poslední chvíli, aby třeba udělal maturitu s vyznamenáním. Chtěl jít na práva, ale byly tam náročné přijímačky, kterým nevěnoval právě dostatečnou pozornost, takže ho pochopitelně napoprvé nevzali. Podruhé už ho vzali do nultého ročníku, jenže musel jít na vojnu, kde se pak všechno změnilo. Jak ale podotkl, každá životní zkušenost, ať už zahrnovala výhry nebo prohry, mu hodně dala.