Smrt mezi pohádkovými kulisami: Pohádka Šíleně smutná princezna málem nenatočila

Pohádka, nad kterou se vznášel stín

Šíleně smutná princezna dnes patří k těm filmům, které známe nazpaměť. Písničky se zpívají po generace, dialogy zlidověly a dvojice Helena Vondráčková a Václav Neckář mají v našich srdcích pevné místo. Jenže málokdo tuší, že natáčení téhle barevné, hudební a na pohled bezstarostné pohádky poznamenala skutečná tragédie. Taková, po které se na place nemluví nahlas, herci se bojí pokračovat a pověrčivost dostává volný průchod.

Smrt při natáčení není jen dramatická legenda z Hollywoodu. Jedna taková se odehrála i u nás, tiše, bez senzacechtivosti, ale s hlubokým dopadem na celé natáčení.

Smrt, která přišla bez varování

Rudolf Deyl mladší, představitel krále Dobromysla zvaného Veselý, zkolaboval přímo během natáčení. Nešlo o žádnou hereckou nadsázku ani o zdravotní indispozici, která by se „rozchodila“. Byla to náhlá smrt před očima kolegů, mezi kulisami, v roztočeném projektu, který měl rozdávat radost.

Pro herce i štáb to byl šok. Nejen lidský, ale i profesní. Filmové prostředí je tradičně pověrčivé a smrt přímo na place je noční můrou každé produkce. Objevily se hlasy, že by se natáčení mělo zastavit. Že projekt je „poznamenaný“. Že se nemá pokoušet osud.

A právě v té chvíli vstoupil do hry režisér Bořivoj Zeman.

Režisér jako vyjednavač

Zeman měl k Šíleně smutné princezně osobní vztah. Nebyl to jen další film v řadě, ale projekt, který si vysnil a dlouho připravoval. Věděl, že pokud se natáčení přeruší, film už se nikdy nedokončí. A tak začalo přesvědčování, citlivé, opatrné, ale neústupné.

Nakonec se podařilo štáb udržet pohromadě. Role krále převzal Bohuš Záhorský, některé scény se musely přetočit a scénář projít úpravami. Přesto ve filmu zůstal jeden jediný záběr s Rudolfem Deylem mladším – nenápadný, vzdálený, téměř symbolický. Objevuje se při shromáždění nápadníků, kdy kamera zabírá královskou rodinu z dálky. Víc záběrů už v pohádce zůstat tam nemohlo.

Herec, který měl charisma, ale štěstí mu moc nepřálo

Rudolf Deyl mladší nebyl žádný nenápadný typ. Naopak. Měl sportovní postavu, výrazné oči a hlas, který nešlo přeslechnout. Právě hlas byl jeho nejsilnější zbraní, dědictví po otci, legendárním Rudolfu Deylovi starším. Uměl s ním pracovat, hrát si s intonací a dodat i vedlejší roli výraz, který divákům utkvěl.

Kolegové o něm říkali, že každé postavě „dal koule“. Nebyl to herec, který by se schovával. A přesto se celý život pohyboval spíš na okraji velkých rolí. Možná proto, že nezapadal do dobových škatulek. Možná proto, že doba nepřála hercům, kteří byli výrazní, a ne úplně líbiví podle šablony.

Slavné jméno jako výhoda i přítěž

Narodil se do herecké rodiny, kde divadlo a film nebyly snem, ale každodenní realitou. Otec, matka i sestra stáli na jevišti. Právě proto se rodiče snažili jeho herecké ambice brzdit. Věděli, že tahle profese je tvrdá, nevděčná a často krutá.

Paradoxně to byl sám Rudolf Deyl starší, kdo synovi nevědomky otevřel dveře, když ho jako sedmiletého obsadil do němého filmu Stavitel chrámu. Od té chvíle už nebylo cesty zpět. A i když se otec a syn nikdy veřejně nepoměřovali, mladší Deyl si celý život nesl respekt i stín slavného jména.

Divadlo, film a role, které nebyly v centru pozornosti

Deylova kariéra byla pestrá, ale málokdy oslnivá na první pohled. Hrál v Brně, Ostravě i Praze, prošel řadou scén a stal se typickým hercem vedlejších rolí. Ve filmu ztvárňoval desítky profesí a typů, od úředníků přes padouchy až po komické figurky, které si divák zapamatoval na první dobrou.

Jeho doménou byli nespokojenci, bručouni, lidé s pochybnostmi. Socialistické „kladné typy“ mu kritici vyčítali, ne proto, že by je hrál špatně, ale proto, že jim dodával příliš lidskosti a málo ideologie.

Padouch, kterého si zamilovali všichni

Životní rolí se pro něj stal Doug Badman v Limonádovém Joeovi. Padouch, který byl zábavný, nebezpečný i groteskní zároveň. Parodie, která byla svého času považována za nevhodnou pro děti, se dnes řadí k českému kulturnímu dědictví. A právě Deylův výkon patří k tomu, co si diváci pamatují.

Vedle filmu se výrazně uplatnil i v rozhlase a televizi. Jeho hlas dodnes znají děti z večerníčků Pojďte, pane, budeme si hrát. Ironií osudu je, že ani tento projekt nestihl dokončit a nahradil ho František Filipovský.

Velká role, která nikdy nepřišla

Přestože byl uznávaným hercem a nositelem titulu Zasloužilý umělec, na roli, kterou by považoval za skutečně svou, čekal marně. Sám to říkal otevřeně, bez hořkosti, ale s vědomím času, který ubíhá.

Zemřel 22. listopadu 1967 na infarkt. Na place. V práci. Uprostřed profese, které zasvětil celý život.