Muž, který se nenechal zastínit Burianem. František Smolík byl víc než jen pohádkový stařeček

Než se stal moudrým stařečkem, býval elegánem

Když se dnes na televizní obrazovce objeví František Smolík, většině lidí automaticky naskočí obraz laskavého a trochu dobromyslného staršího pána. Vidíme ho jako otce Školastykuse z Hrátek s čertem, jako krále Hostivíta z Princezny se zlatou hvězdou nebo jako moudrého profesora z filmu Vyšší princip. Jenže jeho skutečný herecký příběh vypadal úplně jinak.

Ve třicátých letech rozhodně nepůsobil jako člověk, kterého by filmaři automaticky obsazovali do rolí dědečků. Byl vysoký, štíhlý, elegantní a vyzařoval přirozenou noblesu. Měl kultivovaný projev, výraznou tvář a charisma, které z něj dělalo ideálního představitele vážených mužů i romantických hrdinů. Tehdy by asi málokdo předpokládal, že se později stane symbolem moudrosti a laskavosti českého filmu. Smolík nepoutal pozornost hlasitostí ani přehnanou energií. Diváky si získával úplně jinak, klidem, přirozeností a zvláštním druhem důstojnosti, kterou člověk jednoduše nehraje.

Chyběly centimetry a český film mohl přijít o legendu

Jen málokdo ví, že kariéra Františka Smolíka mohla skončit mnohem dřív, než se vůbec stala legendární.

V roce 1936 natáčel melodrama Manželství na úvěr se Zitou Kabátovou. Dnes by podobná situace nejspíš vyvolala zděšení filmových pojišťoven. Smolík totiž tehdy vůbec neuměl řídit. Jenže scénář požadoval scénu v automobilu.

Řešení bylo jednoduché a současně trochu děsivé. Auto přivázali na lano za jiné vozidlo a herec dostal jasné instrukce – nesahat na plyn a hlavně netočit volantem. Jenže pak přišla osudová chvíle. Smolík měl pronést větu o zapadajícím slunci, podíval se směrem k řece, udělal přirozené gesto rukou a nechtěně strhl volant.

Od katastrofy je tehdy údajně dělilo jen několik centimetrů. Auto se málem zřítilo do Vltavy i s oběma herci.

Dnes podobná historka působí skoro neuvěřitelně. Ve skutečnosti ale dokonale vystihuje dobu, kdy film vznikal hlavně díky improvizaci, odvaze a občas i pořádné dávce štěstí.

Otec doma herce nechtěl

Cesta k divadlu přitom nebyla pro Smolíka vůbec jednoduchá.

Narodil se v Praze roku 1891 do rodiny obchodníka a vyrůstal na Královských Vinohradech. Divadlo ho fascinovalo už jako malého chlapce. Rodiče byli jeho velkými milovníky, a tak pravidelně navštěvovali představení. Jenže něco jiného je divadlo obdivovat a něco jiného mít doma herce. Jeho otec měl jasno.

Komediant do rodiny nepatří!

Mladý František proto nejprve vystudoval elektrotechniku. Současně ale tajně navštěvoval hodiny herectví a nakonec dal přednost tomu, co ho přitahovalo od dětství. Odešel ke kočovným společnostem, kde poznal realitu hereckého života bez příkras. Nebyl to žádný romantický svět reflektorů. Znamenalo to cestování, nejistotu a někdy i hlad.

Právě tam se ale naučil disciplíně a získal zkušenosti, které z něj později udělaly jednoho z nejvýraznějších herců své generace.

Muž, který se neztratil vedle Vlasty Buriana

Ve třicátých letech existovalo jedno téměř nepsané pravidlo českého filmu. Pokud se ve filmu objevil Vlasta Burian, většina ostatních herců se automaticky stala jeho kulisou. Burian byl fenomén. Publikum sledovalo především jeho a ostatní herci často fungovali jen jako přihrávači jeho humoru. Smolík ale patřil k výjimkám.

Ve filmu U snědeného krámu z roku 1933 dokázal něco mimořádného. Nezůstal vedle Buriana v pozadí, ale stal se jeho skutečným partnerem. Nehrál jen člověka, který čeká na další komikovu repliku. Dokázal vytvořit rovnocenný protipól. A to nebyla maličkost. V době, kdy Burian doslova ovládal českou komedii, se něco podobného podařilo jen málokomu.

Věta, která přežila celé generace

Existují role, které se stanou součástí národní paměti. Pro Františka Smolíka se takovou rolí stal profesor Málek ve filmu Vyšší princip.

Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem.

Jediná věta.

Jenže právě ona se stala jedním z nejslavnějších výroků české kinematografie. Smolík ji nepronesl jako dramatický výkřik ani velkolepé gesto. Síla celé scény byla právě v jeho klidu. V pohledu člověka, který ví, že existují chvíle, kdy mlčet znamená souhlasit. Právě schopnost vyjádřit sílu bez okázalosti byla jeho největší předností.

Zapomenutý zpěvák a muž stovek rolí

Když se mluví o Františku Smolíkovi, většina lidí si vybaví filmy a divadlo. Málokdo ale ví, že měl také výrazný hlasový talent. Spolupracoval s rozhlasem, načítal knihy, účinkoval v pohádkách a dokonce nazpíval několik tehdejších šlágrů na gramofonové desky. Za svůj život vytvořil téměř stovku filmových rolí a kolem šesti stovek divadelních postav. Získal významná ocenění a stal se Národním umělcem. Zemřel  26. ledna 1972 ve věku 81 let. Ještě v roce 1968 se objevil v několika snímcích a svou dlouholetou kariéru uzavřel televizním snímkem Pan Gaston v roce 1970.