Proslavil ho Karfík, hlas propůjčil slavné postavě. Miroslav Vladyka má ale jinou životní vášeň
Reakce k článku
Podělte se o svou reakciMiroslav Vladyka se před kameru dostal v době, kdy ještě nemohl tušit, že se jednou stane známým českým hercem. Bylo mu pouhých pět let, když si zahrál v dětském filmu Káťa a krokodýl režisérky Věry Plívové-Šimkové. Psal se rok 1965 a z dětské epizody se postupně stala kariéra, která pokračuje dodnes. Vladyka vystudoval herectví na DAMU a po škole zamířil do Divadla na Vinohradech, kde získal pevné herecké základy. Později působil ve Studiu Ypsilon a od roku 2002 pracuje jako herec na volné noze.
Ještě než se z něj stala známá televizní tvář, prošel řadou divadelních i filmových rolí. Objevil se například ve snímcích Přijela k nám pouť, Brácha za všechny peníze nebo Vrchní, prchni!. V televizi se postupně objevoval v nejrůznějších žánrech a už tehdy se ukazovalo, že jeho velkou předností je civilní herecký projev.
Karfík přišel v pravou chvíli
Pak ale přišla role, která jeho život změnila. V roce 1984 natočil Ludvík Ráža podle scénáře Markéty Zinnerové třináctidílný seriál My všichni školou povinní. Vladyka v něm dostal postavu mladého učitele Michala Karfíka. Nebyl to žádný filmový superhrdina. Spíš mladý kantor, který se ve škole teprve rozkoukává, občas si není jistý sám sebou a snaží se najít své místo mezi zkušenějšími kolegy.
Karfík se navíc ukázal jako postava, která nezestárla. Seriál se opakovaně vrací na obrazovky a s každou reprízou přicházejí noví diváci. Pro Vladyku to znamená poněkud zvláštní druh popularity. On sám během desetiletí zestárl, zahrál desítky dalších rolí a několikrát změnil profesní směr, ale na obrazovce se znovu a znovu objevuje mladý učitel, kterému bylo něco přes dvacet.
V dalších letech hrál prince, tatínky, obyčejné chlapy, policisty i nejrůznější charakterní postavy. Jedna jeho pozdější role přitom ukázala, že dokáže být úplně jiný, než jak si ho lidé pamatují ze školních lavic.
Z nesmělého učitele se stal kriminalista
V seriálu Případy 1. oddělení se totiž objevil jako poručík Vítězslav Sršeň. Tentokrát už nebyl mladým kantorem, ale operativcem pražského oddělení vražd. Sršeň má rád pořádek, předpisy a dlouhé hodiny strávené nad spisy. Právě jeho pečlivost se ale v týmu nakonec hodí, protože dokáže v dokumentech najít detail, který ostatní přehlédnou. Česká televize jeho postavu popisuje jako policistu čekajícího na svůj velký případ, který se zároveň stává terčem kancelářských vtípků.
Vladyka si přitom ze svého televizního obrazu uměl udělat legraci. O tom, že většinou hraje muže, kteří si s něčím příliš nevědí rady, hovořil s nadhledem a žertoval, že by si někdy rád zahrál kovboje nebo pořádnou akční postavu.
Kocour, který mluví hlasem Miroslava Vladyky
V českém dabingu se totiž Vladyka stal hlasem Kocoura z Červeného trpaslíka. V originále postavu Dannyho John-Julese diváci slyší v angličtině, v českém znění ji ale pro mnoho fanoušků definitivně vytvořil právě Vladyka.
Herec, kterého publikum často zná jako slušného, trochu rozpačitého nebo obyčejného chlapa, dostal do rukou jednu z nejsebevědomějších postav britského sitcomu. Kocour je okouzlený sám sebou, posedlý vzhledem a přesvědčený, že je středem vesmíru. Je hlučný, teatrální a dokonale marnivý.
Dabing přitom pro herce znamená trochu jiný druh herecké práce. Nemá k dispozici kostým, výraz ani pohyb celého těla. Všechno musí vytvořit hlasem. U Kocoura mohl Vladyka využít mnohem větší dávku energie a nadsázky, takže vznikla postava, kterou si české publikum spojilo s jeho hlasem stejně pevně jako Karfíka s jeho tváří.
Moderátor, který raději vyrazí ven
Jeho kariéra ale pokračovala ještě úplně jiným směrem. Vladyka se postupně stal průvodcem pořadů věnovaných cestování a české krajině. Objevil se v projektech Cestománie, Zatopené osudy, Klenoty naší krajiny, Krásné živé památky nebo Stezka Českem. Tady už není potřeba vytvářet postavu. Kamera sleduje člověka, který se pohybuje v prostředí, jež má skutečně rád.
V pořadu Klenoty naší krajiny to ostatně sám vysvětlil docela jasně. Českou republiku má rád od dětství a kdykoli má volno, snaží se z města „vystřelit“ do přírody, klidně jen na několik hodin. Nevadí mu být sám, naopak. Při natáčení navíc často přijíždí na místo o několik dní dříve, aby ho mohl projít pěšky nebo projet na kole.
Z předních pražských scén až na volnou nohu
Ani jeho divadelní kariéra zdaleka nezůstala ve stínu televizní popularity. Po letech na Vinohradech přešel v roce 1996 do Studia Ypsilon, kde působil šest let. Ypsilonka mu nabídla jiný druh herecké práce, více hravosti, hudebnosti a improvizace. V roce 2002 pak odešel ze stálého angažmá a začal pracovat jako herec na volné noze. Hostoval například v Divadle ABC, na Jezerce, v Divadle Kalich, Divadle Palace nebo v Hudebním divadle Karlín.
Ani po čtyřiceti letech od absolvování DAMU přitom divadlo neopustil. V roce 2026 ho Studio DVA stále uvádí například v inscenacích Bez roucha a Vánoce s Popelkou, zatímco v Komorním divadle Kalich účinkuje v představení Hrdinové. U herce, který začínal ještě jako dítě, je to pozoruhodně dlouhá cesta.
A pak je tu vášeň, na kterou nepotřebuje scénář
Herec, kterého známe z mnoha rolí, ve volném čase netouží po světlech reflektorů. Naopak. Jak sám říká, jakmile má volno, rád vyráží z města pryč, pěšky nebo na kole, mezi lesy, skály a chráněné krajinné oblasti.
Karfík mu přinesl slávu, Kocour nezaměnitelnou příležiost pro jiný charakter rolí a Sršeň další generaci diváků. Miroslav Vladyka si ale podle všeho nejvíc užívá chvíle, kdy po něm nikdo nechce žádnou roli. Stačí mu batoh, kolo, les a česká krajina.
Reakce k článku
Podělte se o svou reakci