Marečku, podejte mi pero! Komedie plná nesmrtelných hlášek proslavila město Humpolec postavou, která ve filmu ani nebyla

Ve spolupráci s režisérem Oldřichem Lipským tak vznikl v roce 1976 filmový klenot o poněkud netradičních středoškolských studentech.

V době, kdy film vznikal, šlo o příběh ze současnosti, který si s důvtipem a velice kultivovaně bere na paškál takzvanou „večerní průmyslovku“, kterou většinou proti své vůli museli absolvovat zaměstnanci v továrnách, kteří desetiletí dělali svou práci dobře, ale nakonec bylo rozhodnuto, že bez maturity takové pracovní místo zastávat nemohou.

To potkalo i stárnoucího mistra v továrně na zemědělské stroje Jiřího Kroupu (Jiří Sovák), který si v rámci zvyšování kvalifikace dělnických profesí musel jít dodělat průmyslovku.

S neskrývaným odporem tak po večerech usedá do lavice ve stejné třídě, kterou v denním studiu navštěvuje jeho dospívající syn Jiří (Jiří Schmitzer). Nechuť k učení a únava staršího člověka vyústí v jeho katastrofální prospěch. Jenže Kroupa nemůže studium vzdát! Nemůže přece dopustit, aby se šéfem stal nenáviděný patolízal Hujer (Václav Lohniský), který je ochotný pro povýšení udělat cokoliv.

V komedii však nejde jen o studijní problémy, ale ze třídy se brzy stává opravdový třídní kolektiv a postarší studenti se naplno vžijí do svých rolí, což přináší vodopád slovních i situačních gagů, mistrovsky naservírovaných autory předlohy, kteří si umí dokonale pohrát s každým slovíčkem.

V nesourodé skupině spolužáků tak exceluje samozřejmě patolízal Hujer, ale i koketa Týfová (Iva Janžurová) s neuvěřitelným účesem, poctivý snaživec Plha (Josef Kemr) či nerozluční šprýmaři Tuček a Šlajs (Smoljak a Svěrák) v první lavici.

Je to také jedna z mála příležitostí vidět vedle sebe Jiřího Sováka po boku syna Jiřího Schmitzera, který si roli středoškolského žáka střihl ve 27 letech. Titulní Mareček ovšem neexistuje. Byl to student, který žije už jen v paměti senilního profesora Hrbolka, který si s žáky i zazpívá.

Město Humpolec, do kterého se ve filmu odstěhoval Hliník, nebylo náhodnou volbou, ale v době, kdy Smoljak a Svěrák pracovali na scénáři, pobývali na chalupě nedaleko tohoto města. Možná ani netušili, jak bude Humpolec populární.

V roce 2006 zde dokonce vzniklo muzeum filmu Hliníkárium, kde se promítají scénky z filmu a je zde k vidění řada filmových rekvizit. V roce 2002 se dočkal pamětní desky neexistující Hliník. Je na ní nápis: „Svému nejslavnějšímu přistěhovalci Hliníkovi vděční spoluobčané.“ 

Záběry ze školního prostředí se točily v Praze na Dušní ulici v období pololetních prázdnin. Všichni chodili na natáčení na osmou ráno, jen Josef Kemr měl pravidelně zpoždění. Chodil ráno do kostela.

Sovák si za roli odnesl honorář ve výši 40 tisíc korun. Role mu byla psaná na míru a autoři měli přání, aby ve filmu byla skutečná dvojice otec a syn, což jim režisér Lipský rád splnil. Jiří Schmitzer neměl k otci blízký vztah a nemohl mu odpustit, že od rodiny odešel.

Během natáčení už to vypadalo nadějně, že si k sobě otec a syn najdou cestu. Bohužel ještě v roce 1976 si po pár skleničkách Jiří Schmitzer sedl za volant a nešťastnou náhodou zabil chodce. Právě kvůli alkoholu dostal nepodmíněný tříletý trest odnětí svobody. Otec mu ještě sehnal advokáta, ale potom s ním přerušil kontakt. Když se po roce a půl syn dostal z vězení, už se nikdy nepodařilo vztah s otcem vzkřísit.

Iva Janžurová točila paní Týfovou tajně. Partner ji doma přesvědčoval, aby už přestala hrát bláznivé role. Když ho vzala na premiéru, ani tomu nechtěl věřit, že je to ona.

František Filipovský si zahrál učitele chemie Lapáčka, ale moc usiloval o roli studenta. Tvůrci mu však řekli, že je moc starý. Filipovský proto zašel na prohlídku k lékaři, který tvůrcům zaslal dopis o jeho vynikajícím zdravotním stavu. Nebylo mu to nic platné, do lavice ho nepustili.

Mohl však být u toho, když filmový svět objevil dětskou hvězdu Tomáše Holého. Ten přišel jako žák Matula na jeho hodinu s oběžníkem. Malého kluka si okamžitě zamiloval celý štáb.