Toto je nejvtipnější komedie 20. století. Kdo ji neviděl, je ostuda všech Čechů

Na první pohled nenápadná sousedská komedie, ve skutečnosti velmi přesná pitva lidské malosti. Film Zítra to roztočíme, drahoušku... natočil Petr Schulhoff v roce 1976 a trefil se s chirurgickou přesností do mentality normalizačního Československa. Doby, kdy se lidé neustále pozorovali, porovnávali a s úsměvem si škodili, pokud měli pocit, že ten druhý se má o trochu lépe. Stačí drobný žert, uražená ješitnost a spirála pomsty se rozjede naplno.

Když je žert silnější než rozum

Zápletka stojí na banální situaci, která by se klidně mohla odehrát na chodbě jakéhokoli domu. Evžen Novák v podání Miloše Kopeckého si dovolí lehce naznačit sousedce Bartáčkové manželovu nevěru. Poznámka, která měla pobavit, ale trefí přesně tam, kde to bolí nejvíc. Bartáček se rozhodne, že si takovou potupu nenechá líbit, a začne plánovat odvetu. Film se od této chvíle mění v kroniku drobných naschválů, kde nikdo nechce ustoupit, protože by tím přišel o tvář.

Kopecký jako muž, kterého byste nechtěli za souseda

Miloš Kopecký patří k hlavním tahounům filmu, přesto k roli Evžena Nováka neměl jednoduchý vztah. Postava ješitného seladona, který si hraje na muže z lepší společnosti, mu byla nepříjemně povědomá. Právě proto ji ale dokázal zahrát s takovou přesností. Kopecký sám později přiznával, že Novák je typ člověka, kterého celý život potkával a neměl ho rád. Výsledkem je výkon, který je směšný i lehce nepříjemný zároveň, což filmu výrazně pomáhá.

Stella Zázvorková a manželství bez iluzí

Stella Zázvorková brala scénář jako velmi realistický obraz manželského soužití. Žádné velké dramatické hádky, ale drobné ironické poznámky, mlčení plné významů a malé domácí války. Právě proto hraje řadu scén civilně, téměř nenápadně. Její postava působí jako někdo, kdo už dávno ví, že v tomhle manželství se nevítězí, jen přežívá.

Činžák, kde byli sousedé až příliš blízko

Dům, ve kterém se film natáčel, nebyl vybrán náhodou. Schulhoff hledal prostor, který bude působit stísněně a obyčejně. Takový, kde se lidé slyší přes zdi a vidí si do talíře. Některé scény vznikaly v domě, kde skutečně bydleli nájemníci, kteří sledovali natáčení z oken a balkonů. Atmosféra těsného soužití tak nebyla hraná, herci ji měli přímo kolem sebe.

René a potřeba vypadat důležitě

Postava Reného v podání Luďka Soboty dokonale vystihuje potřebu vypadat před okolím lépe, než jaká je realita. René si s chutí přidává na vážnosti a vylepšuje vlastní životopis, aniž by tušil, jak směšně to působí. Zajímavé je, že Sobota nebyl první volbou. Nakonec ale zvítězil právě proto, že dokázal spojit trapnost s upřímným nadšením pro vlastní důležitost. Některé jeho drobné gagy se do filmu dostaly až při střihu, protože na place působily příliš nenápadně.

Humor mezi řádky a zjemněný scénář

Původní verze scénáře byla ostřejší a jízlivější. Některé dialogy musely být zmírněny, aby film bez problémů prošel schvalovacím procesem. Paradoxně mu to pomohlo. Výsledná podoba stojí na náznacích a tichém humoru, který je o to účinnější. Divák si mnoho věcí domyslí sám a právě v tom tkví síla filmu.

Bourání domu jako tichý symbol

Motiv bourání činžáku není jen praktickým vyústěním děje. V době vzniku filmu šlo o jasně čitelný symbol proměn měst a nuceného stěhování. Staré spory měly skončit spolu s domem, ale protože jde o komedii, sousedé se potkávají znovu. A všechno začíná nanovo. Jako by film naznačoval, že prostředí se mění, ale lidská povaha zůstává stejná.

Proč film funguje i dnes

Zítra to roztočíme, drahoušku... nestárne, protože nestárnou ani lidské slabosti. Potřeba vypadat lépe než soused, uražená pýcha a radost z malé pomsty jsou témata, která fungují v každé době. Schulhoffova komedie je nenápadná, ale přesná a právě proto se k ní diváci stále vracejí. S lehkým smíchem a nepříjemným pocitem, že některé z těch postav až podezřele dobře poznávají.