Tohle je pravá tvář kasaře, kterého Hrušínský proměnil v nesmrtelnou postavu

Rudolf Hrušínský patřil k hercům, kteří nikdy nehráli povrchně. Každá postava pro něj byla studijní materiál. Hledal v ní člověka, motivaci, bolest i humor. A když dostal do rukou roli kasaře Josefa Kořána v epizodě Kasař ze seriálu Malý pitaval z velkého města, sáhl po inspiraci v reálném světě.
Tou inspirací byl prvorepublikový kasař Josef Koudela s přezdívkou Nezmar – nepolapitelný génius loupeží, muž s řemeslnou zručností a pověstí, která v pražské galerce kolovala jako legenda. Televizní Kořán je jeho ozvěnou, byť přetavenou do umělecké podoby.

Díky Hrušínskému se tak příběh muže, který žil mezi trezory a vězením, stal součástí národní televizní paměti.

Prvorepublikový fenomén: Kasař jako šlechta podsvětí

Kasaři bývali elitou zločineckého světa. Nejednalo se o chaotické lupiče, ale o špičkové řemeslníky. Dokázali rozebrat trezor jako hodinář hodinky.
Mnozí z nich byli natolik technicky zruční, že by se bez problémů uživili jako profesionální mechanici, zámečníci nebo konstruktéři. Jenže výplata za měsíční práci nikdy nemohla konkurovat tomu, co získali během jediné úspěšné noci.

Stejně jako ostatní mistři svého oboru i Josef Koudela spoléhal na osobitý styl práce. Policie dokonce často dokázala poznat pachatele jen podle způsobu, jakým byl trezor otevřen. A právě tato “podpisová technika” se Koudelovi stala osudem – kdekoliv pracoval, zanechal stopu, která na něj ukazovala.

Život mezi pokladnami a celami

Josef Koudela strávil dvě třetiny života za mřížemi. Přesto, nebo možná právě proto, kolem něj vznikl mýtus, který fascinoval nejen kriminalisty, ale i budoucí filmaře.
Byl neobyčejně zručný, ale také nebezpečný. Na rozdíl od většiny kasařů totiž nosil u sebe střelné zbraně, což bylo v tehdejší galerce spíše výjimkou. Jeho pověst tak nebyla jen o inteligenci a šikovnosti, ale i o odvaze a horké hlavě.

Peníze mu nechyběly. Podle dobových svědectví se chlubil, že už kolem sedmatřiceti let má brzy pohromadě „milionek“. V pražském prostředí to byl ohromující majetek, který Koudela investoval třeba do výstavní vily. Paradoxně si ji však příliš neužil. Tresty, útěky a další práce „v terénu“ ho od domova neustále odváděly.

Nezastavila ho ani válka: útěky, přestrojení a nový obličej

Koudelův život připomínal filmový thriller. Roku 1940 byl propuštěn po dlouhých sedmi letech s tím, že rodině slíbil návrat k poctivému životu. Slovo ale nedodržel ani pár dní.
Jeho další pokus však dopadl katastrofálně. Byl přistižen během adventního odpoledne, a protože se snažil prchat přes zasněžené střechy vánoční Prahy, uklouzl a skončil znovu před soudem. Čekalo ho osmnáct měsíců tvrdého žaláře.

Jenže tím příběh neskončil. Když zjistil, že má po propuštění nastoupit tzv. preventivní vazbu, rozhodl se k radikálnímu kroku – proboural stěnu cely a utekl.

Jeho rukopis se brzy objevil při sérii vloupání do obchodů s potravinami. Policie znovu věděla, kdo je za nimi. Ale najít ho bylo složitější. Koudela totiž podstoupil plastickou operaci obličeje. A přeměna byla tak přesvědčivá, že dokonce zmátla i jeho manželku.

Kreslíř policie nakonec z informací složil Koudelův nový vzhled a po dlouhém pátrání byl kasař dopaden – právě když odcházel od jedné ze svých milenek. Přestože byl ozbrojený, nebránil se. Byl natolik šokován, že se o útěk ani nepokusil.

Konec legendy a štěstí na poslední chvíli

Při výslechu Josef Koudela přiznal kolem stovky vloupání, i když policie evidovala jen osmdesát. Osmnáctého dubna 1945, tři týdny před německou kapitulací, byl Josef Koudela na základě říšského trestního zákoníku jako nenapravitelný recidivista odsouzen k smrti. Jenže měl štěstí. Na Pankráci se stínalo v úterý a ve čtvrtek a jeho poprava vycházela na termín na 24. nebo 26. dubna. Před ním bylo na čekací listině ještě mnoho odsouzených. Na řadu už se nedostal. Německá posádka už zavětřila konec války a v těch dnech byl jejich prioritou odsun celé posádky. Gilotina naposled sekla 26. dubna a nebylo to do Koudelova krku. Všichni, kdo čekali na popravu v celách smrti, se s odchodem Němců dostali na svobodu. Bylo jich přes padesát. Od té chvíle se po věhlasném kasaři slehla zem.

Jeho život je směsí fascinující inteligence, riskování a nenapravitelného sklonu k ženám i zločinu samotnému. A právě tato komplikovanost bylo to, co Rudolfa Hrušínského na „Kořánovi“ tolik přitahovalo.
Díky jeho hereckému umění tak kasař, který žil na hraně zákona, přežil v naší paměti mnohem déle, než by kdokoliv z tehdejší pražské galerky čekal.