Tři mladí inženýři, Perpetis a nekonečné porady. Dnes je tento seriál krutou připomínkou doby

Některé seriály se po desetiletích vracejí v úplně jiné podobě, než jakou jim jejich tvůrci původně dali. Inženýrská odysea patří právě sem. Když v roce 1979 vznikala pod režijním vedením Evžena Sokolovského a podle scénáře Jaroslava Dietla, měla vyprávět především o mladých lidech, kteří dostanou šanci prosadit své nápady v československém průmyslu. Dnes ji ale diváci sledují také jako pozoruhodný dokument o době, v níž vznikla. A někdy se u ní baví úplně jinak, než se bavili tehdejší diváci.

Třináctidílný seriál sleduje trojici kamarádů, kteří se poznají už během studií. Vašek Pešek v podání Petra Kostky pochází z dělnické rodiny, Zbyněk Kořínek, kterého hrál Jaroslav Satoranský, si zase prošel dětským domovem a Janík Krnáč v podání slovenského herce Michala Dočolomanského pochází z malé slovenské vesnice. Po promoci mají velké plány a chtějí dokázat, že mladá generace dokáže změnit československé strojírenství. Jenže cesta k velkému vynálezu je podstatně delší, než by se mohlo zdát.

Ústředním „hrdinou“ seriálu se postupně stává tkalcovský stav Perpetis, respektive jeho modernizovaná podoba. Nejde přitom o úplně smyšlenou představu. Seriál vychází z prostředí skutečného československého strojírenství a z tehdejší snahy prosazovat domácí technické výrobky také v zahraničí.

Právě kolem vývoje stroje se začnou osudy tří přátel znovu spojovat. Jejich profesní cesty se totiž po škole rozdělí a značnou část seriálu trvá, než se opět dostanou na jedno pracoviště. Když se tak konečně stane, přichází velký úkol: vytvořit modernější stroj, který obstojí nejen doma, ale také před zahraniční konkurencí. A tady už se naplno rozjíždí svět porad, schůzí, pracovních komisí a dlouhých debat o tom, co je třeba udělat pro další rozvoj podniku. Seriál je tím dnes místy až fascinující. Zatímco současné seriály často potřebují vraždu, milostný trojúhelník nebo rodinný skandál, aby udržely pozornost, v Inženýrské odysee dokáže několik minut zabrat debata o tom, kdo ponese odpovědnost za další fázi vývoje stroje.

Dietl tentokrát vsadil na fabriku více než na vztahy

Jaroslav Dietl byl mistrem televizních seriálů z pracovního prostředí. Uměl vzít určitou profesi a udělat z ní prostředí, ve kterém se mohou odehrávat osobní dramata. Nemocnice, podniky, úřady nebo jiné pracovní kolektivy pro něj nebyly jen kulisou. Dokázal jejich prostřednictvím vyprávět o lásce, zklamání, ambicích, rodině i lidských slabostech.

U Inženýrské odysey však jako by tuto svou silnou stránku trochu upozadil. Osobní vztahy sice existují, řeší se manželství, rozchody, rodinné problémy i partnerské krize, ale hlavní pozornost neustále přebírá práce a úspěch společného projektu. Seriál má divákovi především ukázat, že talentovaný člověk může v socialistickém systému něco dokázat, pokud je ochoten spolupracovat a nevzdá se svého cíle.

Perpetis neuspěl. A potom přišli Japonci

Nejzajímavější část příběhu přichází ve chvíli, kdy se vysněný projekt dostane z papíru do skutečného světa. Perpetis má být technickým úspěchem, jenže při první významné prezentaci se ukáže, že cesta k vítězství nebude tak jednoduchá. Stroj má značnou poruchovost a očekávaný triumf se nekoná. A pak přijde ještě větší problém. Japonští konkurenti konstrukci okopírují.

Pro československé inženýry tak nastává situace, která je na svou dobu poměrně odvážná. Jejich nápad má skutečnou hodnotu, zahraniční konkurence ho využije a případ se dostane až k mezinárodní arbitráži. Seriál se tak na chvíli snaží být nejen pracovním dramatem, ale také příběhem o střetu československého technického umu se světem.

Milán se natáčel v Praze. A divák neměl nic poznat

Tvůrci samozřejmě nemohli jednoduše odjet s celým štábem do zahraničí pokaždé, když se příběh přesunul za hranice. A tak musela přijít na řadu filmová iluze. Jedna z pozoruhodných scén se odehrává na milánském letišti, které ale ve skutečnosti vzniklo v pražských Holešovicích. Divák měl pochopitelně dostat pocit, že hrdinové právě přistáli v Itálii, realita za kamerou však byla podstatně českoslovenštější.

Podobných drobností je v seriálu více. Některé automobily mají registrační značky s písmeny HL, která tehdy v systému státních poznávacích značek neexistovala. 

A pak přijde ještě větší překvapení. Na svatební oslavě zazní She Loves You od Beatles. V seriálu, který dnes vnímáme jako typický produkt normalizační televize, je tak najednou slyšet jedna z nejznámějších písní západní populární hudby. Právě podobné detaily dávají při dnešním sledování seriálu úplně nový rozměr.

Hlubočany nebyly Hlubočany. Filmaři si je „postavili“ z Kolína

Další zajímavostí je samotné prostředí. Příběh se odehrává především v Hlubočanech, jenže skutečné filmové Hlubočany bychom hledali marně. Hlavní průmyslové lokace totiž filmaři našli v Kolíně. Tam vznikaly záběry, které měly představovat podnikové prostředí a strojírenský závod. Pražské lokace zastoupily další místa. Dům rodiny Peškových se nacházel v Malešicích a některé scény vznikly také na Kavčích horách. Dokonce i převoz slavného Perpetisu do výzkumného ústavu se natáčel u provozní rampy České televize.

A pak přišel Voženílek. Postava, která si seriál ukradla pro sebe

Pokud si ale diváci z Inženýrské odysey něco skutečně zapamatovali, nebyl to Perpetis ani nekonečné porady. Byl to inženýr Voženílek.

Jiří Císler ho zahrál jako kariéristu, který se snaží prosadit, využívá situace ve svůj prospěch a rozhodně nepatří mezi hrdiny, kterým by divák od první chvíle fandil. Přesto se právě on stal jednou z nejvýraznějších postav seriálu.

A je v tom kus nechtěné geniality. Voženílek totiž nepůsobí jako nějaký nadpozemský padouch. Je až nepříjemně uvěřitelný. V každém pracovním kolektivu se mohl najít někdo podobný – člověk, který má ambice, umí se přizpůsobit situaci, dokáže se vetřít tam, kde je to výhodné, a zároveň má pocit, že na svou kariéru má nárok.

Císler navíc postavě dodal humor a osobitost. Právě díky němu se z původně vedlejšího kariéristy stal jeden z nejpamátnějších lidí celého seriálu. Jeho Voženílek byl tak výrazný, že se dá říct, že Inženýrskou odyseu si v některých scénách jednoduše ukradl pro sebe. Původně měl tuto roli ztvárnit Josef Somr. Nakonec ji dostal Jiří Císler.

Dnes je přitom těžké si představit, že by Voženílek vypadal jinak. Císler se s rolí spojil natolik, že právě ona významně pomohla jeho televizní popularitě.

Všimli jste si mladých hvězd v komparzu?

Další krásná perlička se ukrývá ve scéně, která by většině diváků pravděpodobně unikla. Během jedné schůze ČSM se v komparzu objevili Tomáš Juřička, Michal Pešek a Jindra Bartošová, tedy mladí herci známí ze seriálu Zkoušky z dospělosti. Během natáčení si jednoduše odskočili do jiného seriálu.

Když propaganda zestárne, může začít být zábavná

Inženýrská odysea je dnes zajímavá především tím, jak otevřeně ukazuje svět, který měl být divákům předkládán jako ideální. Mladí a schopní lidé dostanou možnost realizovat své nápady, kolektiv dokáže překonat překážky a problémy se nakonec vyřeší. Dokonce i když se přátelé rozejdou, život je znovu svede dohromady. V seriálu jsou stranické struktury přirozenou součástí pracovního prostředí a rozhodující slovo nemá pouze technická odbornost. Seriál tak vedle technického vývoje ukazuje i systém, v němž se pracovní a politické prostředí neustále prolínají.

A jak se na seriál dívají diváci dnes? Rozhodně ne jednotně. Na Kinoboxu má aktuálně 33 procent, což není žádný triumf. Jeden z uživatelů seriál označuje za schematický a nechtěně komický, jiný mu naopak v roce 2024 udělil maximální hodnocení a napsal, že je podle něj „tisíckrát lepší“ než některé současné seriály. Někteří lidé se dívají kvůli nostalgii, jiní kvůli hercům a další proto, že chtějí vidět, jak vypadala televize v době, kdy i tkalcovský stav mohl být hlavním hrdinou třináctidílného seriálu.