Vypadá dnes úplně jinak a moc mu to sluší. Poznali byste po letech představitele Otíka z Vesničky?

Vlastně je s podivem, že ještě někdo zajde do kina. Za půl roku si film všichni legálně pustí na některé streamovací platformě a někdy je to i dříve. A s několikaměsíčním zpožděním se nakonec film objeví i v obyčejném televizním vysílání. Ve většině případu film nezachrání ani „mega hvězdné zahraniční obsazení“. Vše je snadno vysvětlitelné. Český divák chce vidět v českých filmech uznávané české herce. Když zatouží po britských, norských nebo amerických, jednoduše si takový film zvolí na streamu.

Šťastné herecké obsazení

Mezi evergreeny české tvorby patří film Vesničko má středisková. Přestože režisér sáhl pro obsazení jedné z významných rolí do ciziny (János Bán), většina lidí si film pustí kvůli hvězdám, jako je Marian Labuda, Rudolf Hrušínský, Petr Čepek, Libuše Šafránková, Jan Hartl, Zdeněk Svěrák, Milena Dvorská a řada dalších.

Právě sílu hereckých osobností dnes často režiséři podceňují a potom se diví, že i přes snahu natočit úspěšný film skončí někde u průměru.

To však nebyl případ Vesničky mé střediskové, kterou v roce 1985 vypustil do světa Jiří Menzel podle scénáře Zdeňka Svěráka.

Úspěch ve městech i na venkově

Čtyři miliony lidí si v roce 1986 na film vyšly do kina. Od roku 1957 to byl osmý nejnavštěvovanější film v kinech. A v období let 1973 až 1986 to byl dokonce nejnavštěvovanější film.

Dokonce si na něj mohli zajít i lidé bydlící na venkově a v malých městech, aniž by museli jezdit do vzdálených multikin, kde se návštěvníci musí během sledování filmu často válet v pražené kukuřici nebo ve zbytcích smaženého kuřete.

Množství lidí si film dokázalo vychutnat na dřevěné sklápěcí židli s pytlíkem bonbonů v kapse. A kdo to nezažil, přišel o krásné zážitky, které se rozhodně s dnešní návštěvou mega filmů ve stále dražších multikinech nedají srovnávat.

O filmu

Snímek s Otíkem Rákosníkem a Karlem Pávkem byl ve své době hitem a rádi se k němu vracíme i po mnoha letech. Do našich slovníků nám přinesl řadu hlášek. Navzdory své oblibě dokonce splnil i požadavky vedoucích osobností československého filmu, kteří chtěli zastavit úbytek diváků v kinech.

Jiří Menzel se v té době vznášel na vlně úspěchu. Byl podepsaný pod úspěšnými tituly jako Postřižiny, Ostře sledované vlaky, Skřivánci na niti nebo Slavnosti sněženek. Když se přidá i komedie Na samotě u lesa, bylo jasné, že takový člověk měl učit na univerzitě novou generaci filmařů. Možná by to dnes v české tvorbě vypadalo jinak.

Jenže ani Menzel to neměl zrovna jednoduché a šanci dostal jen proto, že už se vědělo, že budovatelské filmy zrovna davy diváků do kin nepřitáhnou. To neodpovídalo konceptu tehdejší doby, kdy měli lidé dostat dost neškodné zábavy, aby se nesnažili najít si někde jiné pobavení.

Úspěch u diváků

Sázkou na jistotu měl být v novém filmu Rudolf Hrušínský jako vesnický lékař, který drží vesnici pohromadě. A to se určitě povedlo. Místní JZD bylo potom záměrně vyobrazenou firmou, která je chápající ke svým zaměstnancům a stará se o jejich dobro i mimo pracovní dobu. Ale stejně si tvůrci neodpustili malou pochvalu, kdy srovnávali dřívější dobu, kdy vesnicí procházel dráteník, se současným pokrokem v podobě pilota Štefana v práškovacím letadle.

Úspěch filmu byl kromě hereckého obsazení i v tom, že pomalé plynutí času na vesnici, kde mají všichni své opečovávané chaloupky, králíkárny, chlívky a holubníky, stále představuje pro mnoho Čechů pomyslné ideální bydlení. Dokonce i ten hřbitov, který je symbolem smrtelnosti, má ve filmu určité nostalgické kouzlo. Nakonec, i sám doktor své pacienty drží při zemi a sám jde příkladem, že se dokáže radovat z krásné krajiny nebo z dobře vychlazeného piva ze sedmého schodu.

A jako protiklad slouží lufťáci z Prahy nebo ředitel pražského podniku, lačnící po chaloupce v takové idylické vesničce střediskové. Vesnice nakonec ukáže sílu svých morálních hodnot a Otíka vesničané zachrání. Poselství filmu a zájem diváků i po mnoha letech svědčí o tom, že i drobné dobré skutky a malá vítězství dobra nad zlem mají velkou váhu.