Retro doba a nezapomenutelný herec, který nám zůstal v paměti i po desítkách let

Ještě dnes, když si pustíme Ostře sledované vlaky nebo tu malebnou Vesničku mou střediskovou, cítíme tu moudrou nostalgii. Menzel si nepotrpěl na velké gagy, ale dokázal přesně glosovat lidské maličkosti.

Režisér i herec v jedné osobě

Menzelův rukopis režie je vlastně jednoduchý. Vzal obyčejného člověka, postavil ho do absurdní situace a zachytil, jak se zachová. Když režisér usedl do hereckého křesla, uměl být ironický, ale někdy naprosto přesně odhadl, kdy se divák bude smát. Jeho humor není trapný. Nepotřebuje efekty, stačí mu postava, situace a lidské nedokonalosti. I v obyčejných lidech dokázal vidět hrdiny. Ne hrdiny s meči, ale statečné lidi, kteří překonávali těžkosti osudu.  

Někdy jednoduše neodolal a stoupl si i před kameru. Sám však přiznal, že pro herectví nemá předpoklady. Trápilo ho, že nemá správnou artikulaci a je stydlivý. Často hrál doktory, někdy i malé role, jako třeba ve filmech Obecná škola, Povídky malostranské, Upír z Feratu nebo Srdečný pozdrav ze zeměkoule. Jeho příznivci si ho do syta mohli užít v seriálu Hospoda, kde byl štamgastem, přestože pivo ho moc neokouzlilo.

Rozhodně si zaslouží připomínku

Když v září 2020 režisér a občasný herec Jiří Menzel zemřel, česká kinematografie přišla o zásadní osobnost. A to původně ani nechtěl být režisérem. Vyrostl sice naproti biografu, ale když povyrost, uvažoval o divadle. Jenže na školu ho nevzali pro nedostatek talentu a tak šel na rok do televize s plánem, že to zkusí znovu. Když přišla doba, že by měl jít na vojnu, rozhodl se, že zkusí štěstí na FAMU a tam byl přijat.

Mezi prvním a druhým ročníkem jsem o prázdninách dělal na brigádě někde v lesích na Křivoklátsku. Chodil jsem tam asi dva nebo tři kilometry pěšky z místa, kde jsem bydlel. Byl jsem sám a byla to krásná letní rána. A nejednou mě napadlo, že mám strašné štěstí, že vůbec jsem. (…) A že študuju film. Mám tohle privilegium. Tenkrát jsem si řekl, že to zavazuje. Řekl jsem si, že budu dělat filmy, které budou pro lidi a nebudou blbý,

svěřil se Jiří Menzel.

Jeho mentorem byl Otakar Vávra a lepšího učitele si ani nemohl přát. Už na škole se potkal se svým dvorním kameramanem Jaromírem Šofrem, se kterým si padl do oka při jízdě na bramborovou brigádu.

Jeho nešťastnějším tahem bylo spojit svůj talent s tím, který do svých knih otiskl spisovatel Hrabal. Tak jsme se dočkali nejen odvážných Skřivánků na niti, ale i poetických filmů jako jsou Postřižiny nebo Slavnosti sněženek.

Když si odskočil ke květnaté češtině Vladislava Vančury, přivedl na svět film Rozmarné léto. Zajímavé je, že text novely byl kvůli archaickému jazyku považován za nezfilmovatelný. Menzel přesto dokázal vytvořit snímek, kde filmové obrazy mají stejnou romantickou hloubku jako Vančurův text. A to se ještě jednou k Vančurovi vrátil s filmem Konec starých časů.

Doba svobody

Jiří Menzel nebyl z nové doby nijak nadšený a z polistopadového dění byl rozčarovaný. Možná se i trochu styděl za to, že v lidech přetrvaly staré zvyky a novou společnost začali budovat lidé s plebejskou mentalitou. Zklamaný byl i ze svobodné filmové tvorby, která byla fascinovaná ošklivostí a smrtí.

Je otázka, jestli umělci předjímají, že budeme čím dál tím vzdálenější pozitivnímu pohledu na svět, humanismu, nebo jestli nás k tomu právě tímhle nevychovávají. Když chce mít člověk dneska úspěch, musí šokovat. Ale to, co šokovalo včera, je dneska jen ohřátá polívka,

vyznal se ze svých pocitů, přesto i po revoluci dokázal navzdory svému pesimismu natočit další adaptaci Hrabala – Obsluhoval jsem anglického krále.

Závěr s trochou pohlazení

Jiří Menzel byl režisér, herec i vypravěč retro doby, jejíž humor a moudrost nás nepřestávají učit, jak přežít trapnost i tragédii s hlavou vzhůru. A jestli se po letech zasmějete u malé scény z Vesničky, není to jen o filmu. Je to malý zázrak, který vás naučí smát se tomu, co jiní nazývají smůlou.