Poslední romantik s hlasem, který nešlo přeslechnout. Boris Rösner si své největší drama nesl i mimo jeviště

Muž, který vypadal, jako by se narodil do jiné doby

Existují lidé, kteří působí dojmem, že se narodili do špatného století. Boris Rösner byl přesně ten typ člověka. Miloval eleganci, noblesu, silná gesta a romantiku se vším, co k ní patří. Sám několikrát přiznával, že by se nejspíš cítil lépe o sto let dřív, v době soubojů, dlouhých kabátů a mužů, kteří řešili čest kordem místo dlouhých debat. Není proto náhoda, že jeho vysněnou rolí byl Cyrano z Bergeracu – muž, který se skrýval za ironií, humorem a hlasitostí, zatímco uvnitř bojoval s vlastními pochybnostmi. Když se k této roli nakonec dostal, mnoho lidí mělo pocit, že nehraje postavu, ale sebe samotného.

Na první pohled působil jako člověk, který ovládne každou místnost, do níž vstoupí. Charismatický hlas, výrazná gesta, šarm a zvláštní druh starosvětské elegance z něj dělaly nepřehlédnutelnou osobnost. Jenže lidé, kteří ho znali blíž, často mluvili i o jiné stránce jeho povahy. O vnitřní nejistotě, citlivosti a neustálém hledání vlastního klidu. Za výraznou maskou sebevědomého muže se skrýval člověk, který si v sobě nesl mnohem víc, než dával najevo.

To nic nemění na tom, že ještě dnes dokáže u žen vyvolat zvláštní přitažlivost, husí kůži a zrychlený tep. To je charisma ve stoprocentní koncentraci. 

Rodinná legenda, která mu zůstala v hlavě

Některé rodinné příběhy se vyprávějí u nedělního oběda a po čase se na ně zapomene. V rodině Rösnerových ale existovala legenda, která se stala téměř součástí života několika generací.

Podle rodinné pověsti se v 17. století jeden z jeho předků, bavorský šlechtic Sixtus von Rösner, dostal do sporu kvůli ženě a konflikt skončil soubojem. Soupeře zabil a jeho manželka měla následně rod proklít slovy, že nikdo z Rösnerů se už nedožije vyššího věku než zabitý muž. A protože tomu bylo pětapadesát let, stalo se toto číslo v rodině téměř osudovým symbolem. Boris Rösner o tom mluvil s nadhledem a humorem, ale lidé z jeho okolí později přiznávali, že na podobné věci úplně zapomenout nedokázal. Otec zemřel v devětačtyřiceti letech, matka ve třiapadesáti. A on sám o tom často přemýšlel.

Možná šlo jen o rodinnou legendu. Možná o náhodu. Jenže některé příběhy si člověk v hlavě nosí celý život, i když jim rozum říká něco jiného.

Elegantní muž, který si uměl ušít vlastní oblek

Boris Rösner nikdy nebyl typem herce, který by stavěl na klasické filmové kráse. Neměl tvář prvoplánového idolu, přesto ženy přitahoval neobyčejným způsobem. Možná za to mohl hlas, možná inteligence nebo schopnost proměnit obyčejnou větu v malou divadelní scénu.

Měl navíc neobvyklý smysl pro detail a eleganci. Dokázal si dokonce sám ušít oblek, protože běžná konfekce mu nevyhovovala. Perfekcionismus se u něj neprojevoval jen v oblékání, ale i v práci. Byl známý mimořádně kultivovaným projevem a důslednou prací s češtinou, kterou později předával i studentům na DAMU.

Velká láska, malé útěky a pověst nenapravitelného romantika

Přestože svou manželku Alici podle lidí z okolí skutečně miloval, byl známý také jako muž, který rád flirtoval. Okouzlování žen pro něj zřejmě nebylo jen otázkou vztahů, ale i součástí jeho osobnosti. Kolem jeho soukromého života vznikala řada historek a legend. Byl romantikem, který se rád nechával unášet emocemi, ale současně mužem, který si své skutečné nitro pečlivě střežil.

Možná i proto působil na lidi trochu neuchopitelně. Dokázal být hlučný i uzavřený, okouzlující i ironický, společenský i osamělý.

Když přišlo poslední dějství

Celý život silně kouřil a právě to se mu nakonec stalo osudným. Když se začaly objevovat zdravotní problémy, nejprve se zdálo, že jde jen o vyčerpání z náročné práce. Hrál tehdy několik velkých rolí současně a tempo bylo obrovské. Později ale přišla mnohem tvrdší zpráva – rakovina plic. Nemoci vzdoroval dlouhé měsíce, podstupoval léčbu a bojoval, jak dlouho to šlo.

Zvláštní je, že rodinnou hranici pětapadesáti let skutečně překonal. Jen o několik měsíců. Zemřel 31. května 2006. A možná by se tomu osudovému paradoxu sám trochu ironicky usmál. Celý život mluvil o rodové kletbě, kterou nakonec překonal, ale osud ho přesto dostihl.