Vojenský výplach mozků: Jak z nás dělali pitomce skrze filmové hrdiny, kteří vážně žili

Dokonalost těchto postav spočívá v tom, že opravdu existovaly jejich předobrazy, které jim vtiskly charakteristické rysy. A ty na nich milujeme a baví nás bez ohledu na dobu, ve které žily.

Švejk skutečně žil

Legendární spisovatel Jaroslav Hašek absolvoval službu u rakousko-uherského pěšího pluku č. 91. Když psal svůj román, rozhodl se, že ve většině případů své knižní postavy obdaruje charaktery skutečných postav.
Užvaněná a komická figurka Švejka měla předobraz ve Františku Strašlipkovi z Hostivic u Prahy. Tam se narodil, vychodil základní školu a vyučil se v místní šroubárně. Před první světovou válkou dělal topiče v cihelně na Zličíně a později dělníka v ruzyňském cukrovaru. Povinnou vojenskou službu si „odkroutil“ ještě před válkou a později byl povolán na srbskou frontu. V průběhu válečné služby se potkal se spisovatelem Haškem.

Všichni, kdo Františka znali, by asi přísahali, že to byl neuvěřitelný žvanil a bavič. Svým nevěrohodným historkám dokázal dát takové kouzlo, že jen málokdo pochyboval o jejich pravdivosti. Dokázal vytrvale bavit všechny, kdo byli ochotní mu naslouchat. Vypravěčské umění Haška natolik zaujalo, že kolem jeho postavy bravurně vytvořil román.

František po válce pracoval na dráze a měnil několikrát místo působnosti. Až do své smrti v roce 1949 pracoval jako topič na parní lokomotivě. Když svět opustil, bylo mu 69 let.

Jméno pro hlavního hrdinu si Hašek vzal od Josefa Švejka, narozeného roku 1892. Ale tento pekař, který absolvoval vojnu u rakouského pěšího pluku č. 36 v Mladé Boleslavi a později na ruské frontě, byl jen malou inspirací. Na frontě padl do zajetí, požádal o vstup k legionářům a od roku 1916 tam byl vedený. O 2 roky později byl u tajného výzvědného oddělení československých legií, což svědčilo o jeho inteligenci a schopnostech. Moc se románovému Švejkovi nepodobal. Po válce se vrátil k pekařině, oženil se a spokojeně žil až do roku 1965. Haškovi se nejspíš líbilo jeho jméno, a proto si ho půjčil.

Švejkův velitel nadporučík Jindřich Lukáš našel předobraz v muži jménem Rudolf Lukas. Kvůli rodičům vystudoval kadetní školu v Brně a začal pracovat na vojenské kariéře. Jako praporčík byl umístěn k 91. pěšímu pluku. Byl sice německé národnosti, ale cítil se být Čechem. Po válce se usadil v Čechách a vstoupil do československé armády. Dosáhl hodnosti majora.

Kefalín z Černých baronů měl předobraz ve Švandrlíkovi

Andrej Gazda byl předlohou pro majora Halušku. Miroslav Švandrlík se však bál, že by ho mohl dotyčný Gazda zažalovat, a tak jméno změnil. Do knihy obtiskl vlastní životní zkušenosti.

Autor románu se dušoval, že major Haluška je vyobrazený velmi autenticky a ani se nechce věřit, že taková osoba mohla mít v armádě nějaké velení, byť to bylo u „Černých baronů“. V knize má Gazda naprosto odlišný vzhled od filmového zpracování. Je to vysoký holohlavý muž zemité povahy, který neskrýval, že bojoval proti Rudé armádě.

Punc skutečných postav má i Tankový prapor

Tankový prapor je skládankou postav, které autor knihy Josef Škvorecký na vojně potkal. Některé osoby mají svou jedinečnou předlohu. Sám Škvorecký se popsal jako intelektuál Dany Smiřický.

Skutečný byl i major Borovička, zvaný „Malinkatý ďábel“. Autor si však dovolil trochu jeho postavu upravit, aby film oživil. Nebyl ani malého vzrůstu a účastnil se protinacistického odboje. Dodnes se neví, zda vůbec věděl, že posloužil jako předloha k vytvoření charakteru této zábavné figurky.