Tenhle kvíz dá málokdo: Kolik si toho pamatujete z českého a československého filmu. Nejlepší zvládnou 7/10

Od němého po zvukový film První republiky

Český filmový průkopník Jan Kříženecký představil na Výstavě architektury a inženýrství domácímu publiku první české filmy v roce 1898. Jednalo se o krátké němé snímky dokumentárního charakteru. Po chvíli však byly ke zhlédnutí i filmy natočené přímo během výstavy a přibyly i hrané grotesky Výstavní párkař a lepič plakátů (1898) nebo Dostaveníčko ve mlýnici (1898). Filmy byly na výstavě promítány v dřevěné budce honosící se nápisem Český kinematograf.

V desátých letech minulého století pak začaly vznikat jednotlivé filmové společnosti, jakými byla Kinofa, Asum nebo Ilusionfilm či Lucernafilm. Filmy byly nejprve promítány v rámci tzv. kočovných kinematografů, na poutích nebo v hospodách a zejména hrané snímky byly ve svých počátcích považovány spíše za pokleslou zábavu. Právě společnost Asum se snažila tuto pověst změnit, a proto pod její hlavičkou vznikaly umělecky náročnější snímky, například komedie Noční děs (1914). Rozvoj filmu utlumila první světová válka, během níž většina společností natáčení přerušila.

Poválečná československá kinematografie byla ovlivněna nedostatkem financí i výrazných osobností, a proto trpěla na nedostatečnou kvalitu. Přesto jsme mohli zaregistrovat i několik výraznějších jmen a snímků – Gustava Machatého a jeho Erotikon (1929), Martina Friče a Varhaníka u svatého Víta (1929) nebo Karla Antona a Cikány (1921).

První československý zvukový film měl premiéru v roce 1930 a po něm velice rychle následovaly další. Mezi oblíbené patřil snímek C. a k. polní maršálek (1930) s Vlastou Burianem v hlavní roli. K režisérským ikonám té doby se zařadili Karel Lamač (To neznáte Hadimršku /1931/) a Martin Frič (Anton Špelec, ostrostřelec /1932/), Hugo Haas nebo Otakar Vávra. Mezi nejobsazovanějšími hereckými hvězdami zářili Oldřích Nový, Vlasta Burian, Nataša Gollová, Adina Mandlová nebo Lída Baarová. Točit se na našem území nepřestávalo ani s příchodem německé okupace. Němci chtěli prostřednictvím filmů zachovat zdání míru. Snímky však podléhaly přísné cenzuře.

Kinematografie po druhé světové válce, zlatá šedesátá a normalizační šeď

Těsně po druhé světové válce byli mnozí filmaři i herci, kteří pokračovali v natáčení za protektorátu, nařčeni z kolaborace, vyslýcháni a vězněni. Rok 1946 přinesl zestátnění československé kinematografie, díky kterému došlo k znásobení počtu kin a k rozšíření podpory i do méně výdělečných filmových oblastí, jakými byl animovaný či dokumentární film. Vznikaly filmy reflektující nedávnou minulost i adaptace literárních děl.

Po komunistickém převratu a s nástupem 50. let došlo k úpadku československé kinematografie. Díla byla podřízena komunistické ideologii, někteří tvůrci emigrovali, filmy podléhaly cenzuře. Vznikaly tzv. budovatelské snímky zobrazující úderníky a kolektivní hrdinství. V té době spatřila světlo světa i trilogie Otakara Vávry Jan Hus (1955), Jan Žižka (1956) a Proti všem (1957). Našly se ovšem i výjimky, kterým se podařilo se ideologickému diktátu vyhnout, jako například snímku Jána Kadára a Elmara Klose Hudba z Marsu (1955).

Koncem 50. let začalo docházet k uvolnění, objevila se generace mladých tvůrců, kterými byli Vojtěch Jasný, Zdeněk Podskalský nebo Karel Kachyňa. V 60. letech pak tzv. nová vlna přinesla dosavadní největší rozmach československé a české kinematografie. Ke kamerám se dostali Miloš Forman, Věra Chytilová, Jiří Menzel, Jan Němec či Ivan Passer. Naše filmy sklízely úspěchy i v zahraničí, včetně dvou Oscarů za snímky Obchod na korze (1965) a Ostře sledované vlaky (1966).

Normalizace 70. a 80. let přinesla opětovné utužení a znovuzavedení cenzury, která byla v 60. letech zrušena. Mnoho snímků z let minulých, označených za škodlivé a protirežimní, bylo staženo z distribuce a uloženo tzv. „do trezoru“. Někteří tvůrci emigrovali, jiní se z Barrandova přesunuli do méně exponovaných studií. Cílem většiny filmů bylo zajistit masovou a jednoduchou zábavu.

Porevoluční probuzení

Po roce 1989 je zrušena cenzura, dochází k privatizaci filmového průmyslu a na pole české kinematografie se znovu dostávají soukromí vlastníci. Prvním soukromým filmem se stává Tankový prapor (1991) Víta Olmera. Tento snímek, společně s Černými barony (1992), Koljou (1996) či Zapomenutým světlem (1996) nebo Pelíšky (1999), reflektuje naši historii a uplynulá desetiletí nesvobody.

Filmy se začínají zabývat i tématy, které byla dříve spíše opomíjená. Věnují se sociálním otázkám, osobám s postižením, odlišným životním stylům či drogám nebo erotice. Můžeme si všimnout tří hlavních proudů: filmů mainstreamových (např. díla Karla Kachyni), komerčních (třeba režisérů Dušana Kleina či Zdeňka Trošky) a experimentálních (díla Petra Zelenky).

Máte pocit, že se v české a československé kinematografii skutečně vyznáte? Ověřte si své znalosti v následujícím kvízu.