Celebrity pod lupou: Pohádkový kuchtík pyšnící se Řádem zlaté vařečky a Řádem myšího kožíšku skončil málem na popravišti

Typický Neumannův hlas, který vyvolává úsměv na tváři, nám také připomene postavu starostlivého krále Půlnočního království z pohádky Pyšná princezna. Některé hlášky naivního krále už patří k národnímu folkloru.

Odvolávám se, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil.

Stanislav Neumann (1902) byl synem básníka Stanislava Kostky Neumanna a během 2. světové války se aktivně zapojil do protinacistického odboje. Bohužel byl během Pražského povstání v květnu 1945 zajatý jednotkami SS v okamžiku, kdy byl v nákladním voze plném zbraní. Útěk nepřipadal v úvahu, a tak se nechal odvést do vězení zbudovaném v loretánském klášteře. Rozsudek přišel rychle a 9. května měl být popraven. Naštěstí už to nacisté nestihli.

V roce 1927 se stal členem činohry (předtím zde byl jako elév) Národního divadla, kde působil až do smrti. Ze svých nedostatků dokázal udělat přednosti. Uměl prodat svou křehkou a drobnou postavu, naučil se velice dobře pracovat s mimikou a proměňovat obličej s vystouplou bradou. Dokonce i nakřáplý až plačtivý hlas proměnil ve svou přednost. V divadle hrál ze začátku zejména vedlejší postavy, z nichž později přešel do komediálních rolí. Hrál různé ustrašené úředníčky, lidové muzikanty, zlodějíčky, blázny, dědky a mudrlanty.  

Z vývoje ve straně byl zklamaný, jeho syn se dokonce zabil

Zkušenost z války ho přivedla k členství v KSČ, ale dokázal být velmi lidský, citlivý a snažil se druhým pomáhat. Ne se vším, co komunisté hlásali, souhlasil. Podobně to měl i jeho jediný syn, který byl však velice citlivý a směr, kterým se komunisté vydali, ho zklamal do té míry, že se nedokázal nové době přizpůsobit. Kvůli depresím skončil v psychiatrické léčebně, kde si sáhl v roce 1970 na život. Krátce po této tragédii zemřela Neumanovi i nevlastní sestra. Tyto rány osudu mu vzaly veškerou životní sílu a sám zemřel v roce 1975.

S láskou na něj vzpomínali jeho studenti, které připravoval na hereckou profesi na DAMU. K jeho studentům patřili Luděk Kopřiva, Jiřina Jirásková, Jiří Vala nebo Irena Kačírková.

Za své skvělé herectví a angažovanost získal řadu titulů a řádů: Zasloužilého umělce (1953), Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1958), Řád práce (1958), Řád republiky (1962), Národního umělce (1965), Zasloužilého člena Národního divadla (1968) a Řád Vítězného února (1973).