Pamatujete Kyslíka a Tomáše? Za úsměvnou nostalgií Chlapců a chlapů se skrývá promyšlená propaganda

Do kasáren přišli chlapci, z nich měli odejít jako chlapi

Kdo z kluků vyrůstal v Československu, jen těžko mohl uniknout zeleným uniformám. Získat tzv. modrou knížku nebylo snadné a proto vojna tehdy patřila k životu většiny mladých mužů stejně samozřejmě jako škola, první zaměstnání nebo svatba. Dva roky základní vojenské služby nebyly otázkou osobního rozhodnutí. Mladí muži jednoduše dostali povolávací rozkaz a jednoho dne odjeli z domova do kasáren (nejlépe několik stovek km od domova), kde se museli naučit žít podle úplně jiných pravidel. Právě do tohoto světa vstoupili v roce 1988 také hrdinové seriálu Chlapci a chlapi. Jedenáctidílný příběh sleduje mladé odvedence od jejich nástupu k motostřeleckému útvaru až po okamžik, kdy se z nováčků stávají mazáci. Seriál režíroval Evžen Sokolovský a jeho děj se odehrává především ve fiktivním Hrádku v Čechách.

Budíček, nástupy, výcvik, úklid, střelby, vojenské cvičení, návštěvy doma, první lásky, hádky, rivalita i všudypřítomná hierarchie mezi mazáky a bažanty. Všechno se odehrává v prostředí, které je mladým mužům zpočátku cizí, ale postupně se stává jejich každodenním životem. Právě proměna obyčejných kluků v sebevědomější mladé muže je jedním z hlavních motivů celého seriálu.

Mladík přijde do kasáren nejistý, často rozmazlený nebo nezkušený, a postupně se učí disciplíně, odpovědnosti, odvaze a týmové spolupráci. Z vojny má odcházet jako člověk, který už něco vydrží. A právě tento obraz je pro pochopení seriálu zásadní.

Kyslík, Tomáš, Vlado a další. Postavy, které si diváci zapamatovali

Seriál fungoval především díky tomu, že nebyl vystavěn na jednom hrdinovi. Divák dostal celou skupinu mladých mužů, z nichž každý měl jiné vlastnosti, problémy i představy o životě. Jedni se snaží přežít vojnu co nejpohodlněji, jiní ji berou vážně, další se dostávají do konfliktů s nadřízenými nebo se svými spolubojovníky.

Výraznou postavou se stal Tomáš v podání Martina Zounara. Právě seriál Chlapci a chlapi mu otevřel cestu k velké televizní popularitě a dodnes patří k rolím, s nimiž je jeho jméno nejvíce spojováno. Zounar přitom nebyl jediným mladým hercem, kterého seriál výrazně zviditelnil. V uniformě se objevil také Petr Rychlý, který si zahrál svobodníka Kloučka.

A pak tu byl Vladko Rutkaj, sympatický Slovák, který měl oproti ostatním jednu velkou životní starost. Doma na něj čekala těhotná manželka. Postavu ztvárnil Boris Slivka a právě jeho osud patří k nejpodivuhodnějším příběhům, které jsou se seriálem spojeny. Slivka totiž krátce po dotočení seriálu emigroval do Spojených států. Z mladého herce, kterého si českoslovenští diváci spojili s uniformou a socialistickou armádou, se tak stal člověk, který si vybral život za hranicemi.

Cenzura bila na poplach. Seriál měl mimo jiné přesvědčit mladé lidi, že jejich místo je v Československu a že armáda je důležitou součástí jejich života. Jeden z jeho nejvýraznějších mladých představitelů však krátce nato ze socialistického ráje utekl. Ze seriálu měl být vystřižen, to však nebylo reálné, protože jeho postava byla až moc propletená celým dějem.

Prachatice, Lešany i Boletice. Kasárna nebyla jen televizní kulisa

Na seriálu je zajímavé také to, že tvůrci nechtěli všechno vytvořit ve studiu. Vojenské prostředí potřebovalo působit věrohodně, a tak se natáčelo na řadě skutečných míst. Výraznou roli sehrály Prachatice a tamní vojenské prostory, dále Lešany, Kladno, Příbram, vojenský prostor Boletice a další lokace. Část příběhu se natáčela také na Slovensku, například v Doľanech u Bratislavy.

Právě skutečné prostředí je jedním z důvodů, proč seriál i po desetiletích působí jako zvláštní časová kapsle. Uniformy, vojenská technika, kasárenské chodby, nástěnky, jídelny, cvičiště i okolní krajina nejsou jen dekorací. Vytvářejí obraz světa, který už dnes neexistuje. Pro pamětníky je proto sledování seriálu často mnohem víc než návratem k televiznímu příběhu.

Ne všichni se na něj dívají kvůli tomu, aby obdivovali socialistickou armádu nebo vzpomínali na mládí. Někteří se chtějí jednoduše podívat, jak tehdy vypadala vojna, jak se mluvilo, jak se mladí muži chovali k sobě navzájem a jaké měli starosti.

Perličky, které ze seriálu dělají ještě zajímavější podívanou

• Martin Zounar hrál v seriálu po boku svého skutečného otce Miroslava Zounara. Rodinné propojení tak nebylo pouze před kamerou, oba herci byli skutečně otcem a synem.
• Petr Rychlý si zahrál svobodníka Kloučka. Šlo o jeho první seriálovou zkušenost.
• Vladka Rutkaje hrál Boris Slivka, který měl za sebou herecké zkušenosti už od dětství. Po odvysílání seriálu však emigroval do Spojených států a v Americe se později věnoval mimo jiné realitám. Zemřel ve věku 57 let na následky nehody.
• Úvodní píseň Dva roky prázdnin nazpívala Iveta Bartošová. Hudbu složil Ladislav Štaidl a text napsal Zdeněk Borovec.
• Příběh se dočkal také knižní podoby. Scénář byl vydán v roce 1989 nakladatelstvím Naše vojsko a doprovázely jej fotografie z televizního seriálu.
• Seriál nebyl jen produktem Československé televize. Na jeho výrobě se podílela také Československá lidová armáda, což je důležitý detail pro pochopení toho, proč vojenské prostředí působí tak přesvědčivě.

Dva roky prázdnin? Spíš dva roky, během kterých se měl změnit člověk

Název úvodní písně je dnes téměř úsměvný. Dva roky prázdnin znějí jako bezstarostné mládí, dovolená a léto. Jenže v seriálu znamenají přesný opak. Dva roky vojny mají mladého člověka naučit poslouchat rozkazy, respektovat pravidla, starat se o ostatní a hlavně vydržet. A přesně tak měl být celý příběh vnímán.

Jenže proč vlastně vznikl seriál o vojně právě v roce 1988? Odpověď je mnohem zajímavější než samotný děj. Seriál měl jeden důležitý úkol: napravit pověst vojny.

Dnes už je dobře doloženo, že Chlapci a chlapi nevznikli jen proto, že si Československá televize řekla, že natočí další seriál z vojenského prostředí. Dokument TV Nova, která seriál později reprízovala, přímo uvádí, že vznikal na zakázku, byl poplatný své době a měl ukázat vojenskou službu a armádu v co nejlepším světle. Cílem bylo také odbourat nevoli mladých mužů při nástupu na vojenskou službu.

To, co může na první pohled vypadat jako obyčejný příběh několika mladých kluků, se totiž mění v promyšlené vyprávění o tom, proč je vojna vlastně dobrá. Mladík sice musí opustit rodinu, přítelkyni nebo zaměstnání, musí poslouchat rozkazy a smířit se s velmi omezenou osobní svobodou, ale za to získá něco důležitějšího: disciplínu, kamarádství, sebevědomí a pocit, že je platným členem kolektivu.

Největší trik? Z vojny se nestává nepřítel, ale škola života

Právě proměna chlapců v chlapy je ideologickým jádrem celého seriálu. Vojna je zde téměř iniciační rituál. Mladík přichází jako někdo, kdo ještě není připravený na dospělost, a armáda ho postupně „vychová“. To je velmi silné sdělení. Pokud někdo vojnu nesnáší, může to znamenat, že je nezralý. Pokud ji zvládne, stává se z něj muž.

Seriál tak současně pracuje s představou tehdejšího ideálu mužství. Správný muž má být odolný, disciplinovaný, spolehlivý, fyzicky zdatný a ochotný obětovat část vlastního pohodlí pro kolektiv. Citlivost nebo nejistota nejsou zakázané, ale musí být překonány. Vojna má zkrátka z chlapce udělat chlapa.

Jenže rok 1988 už byl úplně jiný než rok 1975

A tady přichází možná nejzajímavější paradox celého seriálu. Chlapci a chlapi vznikli v roce 1988. Tedy v době, kdy už se komunistické Československo nacházelo na konci své existence, přestože to tehdy ještě nikdo nemohl s jistotou vědět. Probíhala přestavba, společenská atmosféra se postupně uvolňovala a propaganda už nebyla tak sebejistá jako v předchozích desetiletích.

Právě tomuto období se podrobně věnuje diplomová práce Ondřeje Štarmana z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Autor v ní seriál přímo analyzuje z hlediska propagandy, ideologie, armády, socialismu, normalizace a tehdejší přestavby. Nezůstává přitom pouze u samotného seriálu, ale porovnává jej také s dobovými texty v Rudém právu a Týdeníku ČST. Jeho cílem bylo mimo jiné zjistit, jaká propagandistická sdělení seriál obsahuje a jakými prostředky je divákovi předává.

Seriál má své fanoušky dodnes

Pro jedny jsou připomínkou vojny, kterou sami zažili. Pro jiné nostalgickým návratem do osmdesátých let. Další v nich vidí především propagandistický dokument své doby. Lidé mladé generace ani nevěří, že by dnes něco takového museli povinně podstoupit. Představa, že by neměli v kapse mobil, museli si sami stlát postel a udržovat pořádek ve společné ložnici, je pro ně něco jako sci-fi.

Seriál skutečně obsahuje silnou ideologickou stopu a jeho politické zadání je dnes dobře doložené. Zároveň ale není jen politickou agitkou. Má své postavy, emoce, humor, konflikty a několik herců, kteří si díky němu vybudovali výraznější kariéru. A především zachycuje svět, který už zmizel.