Vladimír Menšík: Vyloučen z KSČ pro pasivitu

Celý národ ho znal jako Vladimíra, ale jeho skutečné jméno bylo Vladislav. Teprve kolem roku 1955 přijal na doporučení divadelníka E. F. Buriana umělecké jméno Vladimír, které znělo pro herce lépe. To však nebyla jediná změna v jeho identitě, kterou během života udělal.

Skutečným datem jeho narození je 9. říjen 1929. Přesto úřední dokumenty i média často uváděly rok 1924. Za vším stála náhoda a hercův smysl pro recesi. Když mu úřednice vystavovala občanský průkaz, napsala devítku tak nešikovně, že vypadala jako čtyřka. Menšík této chyby okamžitě využil, doklady zfalšoval a tvrdil, že chce jít dříve do důchodu. Tento plán mu však nevyšel, protože pracoval až do své smrti.

Stal se členem Komunistické strany Československa, ale po několika letech byl vyloučen pro naprostou pasivitu

Mýtus o exotické krvi

Jeho neobvykle snědá pleť a výrazné rysy často budily zvědavost. Menšík, jakožto rozený vypravěč, si z těchto dotazů udělal vlastní kabaret. Rád šířil divoké historky o svém původu.

Tvrdil například, že se jeho prababička spustila s černochem, který hlídal brněnské lahůdkářství u Lamplotů. Jindy zase s vážnou tváří vyprávěl o románku s Napoleonovým mamelukem po bitvě u Slavkova. Pravda však byla mnohem prostší. Vladimír Menšík byl čistokrevný Moravan, který pouze zdědil přirozeně tmavší pigment.

Bez maturity a s výhrůžkami před komisí

Cesta k herecké slávě nebyla pro mladého dělníka z Brněnské zbrojovky vůbec snadná. Neměl dokončenou průmyslovou školu a chyběla mu maturita. Na brněnskou JAMU, která tehdy dokončené středoškolské vzdělání nevyžadovala, ho napoprvé nepřijali.

Při druhém pokusu se už ale nenechal odbýt. Předstoupil před přijímací komisi a otevřeně jí pohrozil, že u zkoušek bude sedět tak dlouho, dokud ho nepřijmou. Jeho neústupnost a nepopiratelný talent nakonec rozhodly.

Peklo za kamerou: Injekce přes kalhoty a kyslíkový přístroj

Jak vypadal běžný natáčecí den těžce nemocného Vladimíra Menšíka v 80. letech? Herec přijížděl na plac s kufrem plným léků, inhalátorů a injekčních stříkaček, například se Synthophyllinem.

Před každou klapkou, kdy musel podat energický výkon, odcházel do zákulisí, kde si sám, často i přes látku kalhot, aplikoval injekci přímo do stehna, aby uvolnil křeč v průduškách. Na place s ním jezdila osobní lékařka, která mu v maskérně podávala infuze.

Po skončení natáčení, vyčerpaný a lapající po dechu, usedal v šatně k dýchacímu přístroji s kyslíkem, zatímco diváci viděli pouze neúnavného baviče.

Noční můra na psychiatrii

Tento vyčerpávající životní styl si vybral krutou daň v roce 1983 během natáčení filmu Tažní ptáci. Menšík utrpěl těžký astmatický záchvat, zkolaboval a byl okamžitě převezen do nemocnice. Shodou nešťastných okolností však skončil na psychiatrickém oddělení.

Místní personál uviděl jeho tělo poseté stopami po jehlách. Kvůli častému píchání léků na astma ho lékaři mylně považovali za těžkého narkomana. Zabavili mu léky a umístili ho mezi drogově závislé.

Trvalo dlouhé hodiny, než jeho kolegyně Alena Horáková-Fonová dokázala personálu vysvětlit, že slavný herec není narkoman, ale těžký astmatik, jehož přežití závisí právě na těchto lécích.

Boj s démony a ztráta barev

Astma nebylo jediným nepřítelem, se kterým bojoval. Těžký alkoholismus ho postupně připravoval o zdraví i smysly. V důsledku nadměrného pití dokonce dočasně ztratil schopnost rozeznávat barvy. Najednou neviděl zelenou barvu trávy ani žlutou barvu slunečnic. Svět kolem něj zešedl.

Rozhodl se bojovat a podstoupil úspěšnou léčbu u docenta Skály v pražském Apolináři. Po čtyřech letech vzorné abstinence však přišla nečekaná rána. Ze zahraničí mu byl dovezen lék na astma, který obsahoval lihovou složku. Nevědomé požití alkoholu v léku okamžitě nastartovalo těžkou recidivu.

Srdcař ze Slavie a nechtěný politik

I přes obrovské osobní problémy si uchoval obrovské srdce. Byl celoživotním věrným fanouškem a podporovatelem fotbalového klubu SK Slavia Praha. Když měl klub napjatý rozpočet, Menšík neváhal a organizoval benefiční večery, aby mu finančně pomohl.

Jeho vztah k režimu byl komplikovaný. Stal se členem Komunistické strany Československa, ale po několika letech byl vyloučen pro naprostou pasivitu. Přesto mu byl v roce 1978 opulentně udělen titul Národní umělec.

Na seznam oceněných ho tehdy osobně dopsal sám prezident Gustáv Husák. Tomu se nesmírně líbilo Menšíkovo vystupování v televizních Silvestrech a chtěl mít mezi oceněnými někoho, koho lidé opravdu milují.

Nesmrtelný odkaz krále humoru

Jeho genialita spočívala v tom, že dokázal přetavit vlastní bolest v radost pro ostatní. Slova jednoho z věrných diváků mluví za vše: „Když dávají na Silvestra Menšíka, není co řešit. Jeho scénky, vypravěčský dar, obrovské charisma a hlavně lidskost je něco, co nelze opakovat.

Jeho výjimečné postavení v dějinách české kultury potvrzují i ti nejuznávanější tvůrci. Režisér Miloš Forman o jeho hereckém géniu prohlásil, že Vladimír Menšík patří vedle Vlasty Buriana a Jana Wericha do svaté trojice. Všichni ostatní už jsou apoštolové. Jeho humor a lidskost tak zůstávají živé i desítky let po jeho odchodu.