Jeden z nejlepších českých filmů: Zajděte si do kina na snímek, který ohromí brutální upřímností

Kde je zdroj závislosti a jak ustát rodinná traumata

Dokumentární snímek s neobvyklým názvem si na Berlinale vybojoval cenu za nejlepší film v dané žánrové oblasti. Na Česko-Slovenské filmové databázi už nasbíral krásných 84 %, do kin vstoupil 24. září 2026, a pokud jste ho ještě neviděli, měli byste to napravit. Podle kritiků, ať už z řad běžných diváků nebo odborníků, pro to existuje řada dobrých důvodů.

Velmi originální a nekompromisní počin. Režisérka si šla od počátku za svým a výsledek skvěle funguje, i když ten její bratr je ztracený případ a já bych se na něj dávno vykašlal.

Dokument sleduje osudy samotné režisérky Pepy Lubojacki, respektive její rodiny a především bratra, jehož závislost připravila o zdraví, střechu nad hlavou i vztahy. Možná že ale za všemi problémy nestojí přímo ona závislost, nýbrž něco, co má počátek v dřívějších dobách.

Deníkové záběry, oživlé fotografie, vzpomínky a grafické koláže činí z výsledného filmu zážitek, na který hned tak nezapomenete, je přitom zároveň hravý i syrový a drsný. Kde ještě můžeme mluvit o lásce a kde už se jedná o potřebu kontroly? Měli bychom se neustále snažit někoho zachraňovat, anebo ho spíš nechat jít vstříc osudu, který si sám zvolil?

Velmi osobní dokument zrozený z emocí a vnitřní bolesti, jehož autorka je ‚brutálně upřímná‘ a současně prokazuje poměrně vysokou míru sebereflexe a vyjadřovací kreativity. Natáčí na mobil sama sebe a další tři příbuzné (staršího bratra a dva bratrance), kteří jsou všichni na alkoholu závislí bezdomovci.

Žhavý kandidát na oscarovou nominaci

Kvality českého a částečně slovenského snímku Kdyby se holubi proměnili ve zlato jej podle mnohých předurčují k oscarové nominaci. Také filmový kritik Radiožurnálu Pavel Sladký ho pokládá nejenom za jeden z nejlepších dokumentárních počinů, ale za jeden z nejlepších českých filmů vůbec.

Je osobní ve své trochu kolážovité formě a ve své intenzitě a délce natáčení. Natáčelo se asi pět let. Je to film mimořádný, který si zaslouží pozornost, jež je mu věnovaná už od začátku letošního roku, když jsme se dozvěděli, že bude uveden na Berlinale a tam odstartuje svou cestu k publiku. Oscarové šance v posledních letech modelují hlavně kampaně a způsoby, jakými lze oslovit voliče, oscarové akademiky. Je to otázka daleko nad rámec kvalit filmu, ale oceňuju už to, že Česká filmová a televizní akademie dvakrát krátce po sobě vybrala za Česko dokumentární snímek, navíc s výraznou osobní hodnotou.