Vzpomínky úspěšné české režisérky, která má na kontě dokument s Bárou Basikovou

Zachytit dobu přes lidské osudy

Narodila se 22. června 1949 v Praze, vystudovala obor režie dokumentárního filmu na FAMU a od roku 1974 natočila přes padesát rozličných dokumentárních filmů zaměřených na mezilidské vztahy a sociální problémy. V pořadu Osudy na Českém rozhlase se rozpovídala nejen o svém studiu.

FAMU pro mě byla strašně silná doba, kdy jsem se hledala a kdy jsem si definovala, co bych chtěla v dokumentu dělat. Bylo mi jasné, že chci dělat jenom dokumenty, nikdy hrané filmy, a definovala jsem se tak, že bych chtěla zachytit dobu, ve které žijeme, přes různé lidské osudy, které budu zaznamenávat. Zároveň jsem hodně asistovala v Krátkém filmu při různých pořadech. Potom, když jsem končila, tak v té době z Krátkého filmu vyhodili několik dramaturgů. Bylo tam volné místo a já jsem se tam přihlásila a vzali mě.

Nikdy nevíte, co se stane

Nejnověji má na kontě časosběrný dokument o jedné z nejvýznamnějších osobností naší hudební scény – Báře Basikové. Ten se dočkal uznání na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, kde získal Diváckou cenu deníku Právo. V roce 1994 založila režisérka s manželem,  architektem a spisovatelem Michaelem Třeštíkem, nadaci Člověk a čas, specializující se právě na časosběrné projekty, např. Sladké století nebo Určitý způsob štěstí aj.

Zkrátka a dobře, Helena Třeštíková očividně ví, jak na to. K jejím nejznámějším počinům patří cyklus Manželské etudy, na němž začala pracovat roku 1980. Spolupracuje rovněž s producentskou společností Negativ. Právě ta do našich kin uvedla trilogii snímků Marcela, René a Katka, které taktéž získaly řadu cen.

Takže jsme začali točit, byl to rok 1980 v listopadu. Asi půl roku jsme točili s deseti páry, ale pak se ukázalo, že je to finančně hrozně náročné, takže jsme je museli zúžit na šest. Rozhodli jsme se pro ty, které z natáčení vycházely vstřícně a dokázaly mluvit, být autentické. Měl to být jeden film pro kina, ale pak někdo přišel s tím, že bychom to mohli nabídnout televizi. Ta to vzala s tím, že by to mělo být šest dílů, asi tak třicet pět minut každý. Nazvalo se to Manželské etudy, zároveň vznikly dva filmy. Jeden byl o páru zajímavém v tom, že se jako jediný v průběhu těch pěti let rozvedl. Ostatních pět se dalo do jednoho filmu. To se jmenovalo Hledání cest a ten o jednom páru se jmenoval Z lásky.

Byl o tom, jak se dá dvojice dohromady, mají svatbu, narodí se jim holčička, pak začnou být konflikty, rozvádějí se, ona je sama, on je sám, pak se zase dají dohromady. Tím vlastně začala moje kariéra režisérky časosběrných filmů, protože mi přišlo hrozně zajímavé, že to je spojení dokumentárního filmu s příběhem, kde člověk neví, co bude. Je to sázka na nejistotu. Měla jsem velkou radost, že se to povedlo.